Čas od času, když řešíme zranění z dětství, se klient ozve s obecně oblíbenou myšlenkou: "Ale rodiče dělali to nejlepší, co mohli. Líp to neuměli."

Ano, z nějakého vyššího pohledu a záměru to tak může být. Ale pro člověka, který zažil v dětsví nelásku a bolest, je to velmi blokující teze.
Jde o to, že mu zabraňuje prožít jeho bolest, smutek a vztek. Když rodiče dělali to nejlepší, tak jim to přece nemůže mít za zlé. Copak má právo se na ně zlobit?
 
Ano, má právo se zlobit a být smutné přesně v souladu s tím, jak to cítí.
 
Reálný prožitek toho dítěte je: "V dětství mě to bolelo. Chyběla mi láska, přijetí, podpora, bezpečí."

Některé děti bohužel zažily i psychické či fyzické týrání a jim opravdu nepomáhá ospravedlňovat jednání svých rodičů.
 
To dítě v nás potřebuje konečně říct, jak se doopravdy cítilo.

Potřebuje plakat, že ho maminka neměla ráda. Jiné potřebuje křičet, protože se nikdy nesmělo vztekat.
Potřebuje říct, jak moc se cítilo zneužívané, když ho maminka stavěla před sebe jako štít proti otci.
Potřebuje vnímat, jak ponižující byla otcova nadřazenost a posměšky.
 
Je mu ale úplně jedno, jestli tohle bylo to nejlepší, co jeho rodiče uměli. Pro něj to bylo málo a potřebovalo víc. To je jeho pravda. Pravda, která potřebuje být viděna, uznána a zařazena tam, kam patří, tj. do minulosti.

Není cílem uvědomit si, jak mizerně mi bylo v dětství, a "naběhnout" s obviněním na rodiče. Minulost už nelze napravit a takové konfrontace většinou tvoří jen další konflikt. Potřebujeme však, aby naše pravda mohla existovat a my o ní věděli.

Terapie a uzdravení našich zranění z dětství nejsou hra na objektivní pravdu.

Jde o to, abychom poznali to zraněné dítě, které se naučilo v dětství nějak přežít a součástí toho bylo potlačení sebe sama a naučení se takových vzorců chování, které mu pomohly získat alespoň trochu pozornosti a ocenění nebo vyhnout se týrání.
Tehdy v dětství to bylo užitečné, našlo si způsob, jak v daném prostředí žít.

Problém nastává, když o tom zraněném dítěti v sobě nevíme a dál žijeme bez kontaktu s některými našimi částmi (To jsou ty, které se nelíbily našim rodičům.) a necháme to zraněné dítě, aby vládlo našemu dospělému životu. Ale dítě nemůže dobře radit dospělému, takže se pak potýkáme s nefunkčními vztahy, děláme práci, která nás nebaví, trápíme se a pořádně třeba ani nevíme čím.

Netrapte se zbytečně dlouho. Ta zranění z dětství můžeme zahojit a můžeme začít tvořit svůj vlastní spokojený dospělý život.

Když budete chtít, ráda Vám s tím pomůžu.

Krásné dny

Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz

Žena, partnerka, maminka, dcera, sestra, kamarádka...

Pro vás mohu být člověkem, kterému se můžete s důvěrou svěřit, kdo vám bude klást otázky, které vám pomohou nalézt odpovědi, které vás nasměrují k vlastní pravdě a spokojenosti.

Zákoutí lidské psychiky, spletitost vztahů a rozmanité lidské osudy mě zajímaly už od dětství. Moji rodiče se často stěhovali, navíc můj tatínek je cizinec, takže jsem se mnohem častěji než většina lidí dostávala do úplně cizího prostředí a vždy bylo potřeba nové lidi poznat a navázat nové vztahy. 

Cesta naděje - Iva a Miloslav Bauerovi - rozhovor