„Nejsou to nic než tvoje klamné představy. Věz, že všichni ti navenek vystupující vládcové smrti, bohové, démoni, rákšasové s býčími hlavami ve skutečnosti neexistují. Uvědom si v tomto okamžiku, že to všechno je Bardo!“ – Tibetská kniha mrtvých, „Vážení skutků“.

Tibeťané prozkoumali lidskou mysl téměř dokonale. Zabývají se myslí jako součástí meditačních forem přenesení mysli a vysocí lámové jsou schopni v takovém stavu setrvat po velmi dlouhou dobu. Mysl je důležitou součástí času po smrti, a to z důvodu, že mysl neumírá. Mysl je prostorem vědomí, který není ohraničený ani dobou ani časem a prostupuje vším, co je spojené se životem, tedy i se smrtí. Základem mysli je radost, která je září, která v člověku vyvolává pocity blaženosti a je součástí všech životů.

Tibetské učení o smrti je jedno z nejdůmyslněji propracovaných do takových sfér, které si jen těžko může západní člověk odchovaný v křesťanské kultuře představit. Jde o hluboký a náročný text, který nemá v žádné jiné náboženské literatuře obdoby. Nejen, že ukazuje naprosto jiný pohled na skutečnost smrti, ale spolu s tím klade také na jedince naprostou zodpovědnost za vlastní život, za své činy a za své myšlenky a tím „nutí“ připravovat se na smrt během svého života a také o ní hluboce přemýšlet. Nejstarší škola tibetského buddhismu učí, že život a smrt tvoří jeden celek, v němž je smrt začátkem další kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života. Věří, že smrt určuje příští bytí a podle toho, jak bude mysl člověka připravena na konec života, bude se dál odvíjet naše budoucnost. Smrt a život je jedno. Smrt je pouze přestupní stanice a život cesta učení, kde se má naučit moudrost vědění. Když budou lidé vědět, co je to smrt, budou vědět, jak žít.

TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH ZASVĚCUJE DO RŮZNÝCH FÁZÍ „POSMRTNÉHO MEZISTAVU“ (BARDO)

Podle tradice sahá vznik Tibetské knihy mrtvých do 8. století n.l., kdy bylo dílo údajně poprvé zapsáno, avšak na světlo denní bylo vyneseno až ve 14. století, kdy teprve zahájilo svůj vlastní samostatný literární život. Jako u většiny velkých literárních děl Asie sahá i u Knihy mrtvých tradování jejích základních myšlenek daleko za nejstarší literárně historicky zjistitelné datum jejího vzniku. Kniha mrtvých patří mezi tzv. Termové neboli „utajené“ či „ukryté“ texty. Tibetská kniha mrtvých je hlubokým duchovním učením, určená třeba těm, kteří se se smrtí chtějí nějakým způsobem vypořádat. Pro ty je velmi podnětná k zamyšlení. Ale proniknout do ní je pro moderního čtenáře velmi obtížné. Je určena spíše duchovně praktikujícím nebo těm, kdo jsou dobře obeznámeni s jejím učením. Ten, kdo tomu chce více porozumět či se aktivně řídit jejím učením, se doporučuje překlad této knihy laickému čtenáři a tím je Tibetská kniha o životě a smrti od Sogjala Rinpočhea.

Zakladatel tibetského lamaismu Padmasambhava sepsal knihu Bardo Thödol, která už přes tisíc let tvoří základní kámen tibetské kultury. Slovo bardo znamená „mezi stav“ nebo „místo mezi“. Thödol lze přeložit jako „kniha“, takže doslovný překlad názvu Bardo Thödol může znít „Kniha o mezi stavu“. Mezi stavem se zde právě rozumí cesta, kterou má duše člověka projít ve chvíli opuštění fyzického těla. Slovo pro tělo zní v tibetštině „lü“, což značí „něco“, co necháš za sebou“, jako zavazadlo. Tibeťané si tím připomínají, že jsou jenom cestujícími, kteří se dočasně uchýlili do tohoto života a těla. Pro ně je vše nestálé, pomíjivé. Není důležité, čím se člověk obklopuje, protože to, co je dnes, zítra už nemusí být. Aby Tibeťané pochopili smysl života, je pro ně nezbytně nutné nejen smrt přijmout jako přirozenou součást života, ale také se jí zabývat, studovat ji. Existenciální filozofie Tibeťanů vyplývá z toho, že nejvyšší cíl jejich duše je naprosté splynutí s Bohem, zdrojem veškerého stvoření. Ten existuje odnepaměti, ale jde o to, aby ho člověk znal, žil a přijal jej jako realitu a uvědomil si, že ona absolutní dokonalost je i v každém z nás, že Bůh a člověk je jedno. Pokud člověku něco brání, aby toto přijal, musí se nakonec vrátit do života v novém těle a pokračovat tak tam, kde přestal a zbavil se nedokonalosti v sobě. A vzhledem k tomu, že v souvislosti s Bohem čas nehraje žádnou roli, tento proces může pokračovat donekonečna. V podstatě záleží jen na naší karmě, která je hnací silou za znovuzrozením. Znamená to tedy, že cokoli uděláme svým tělem, řečí nebo myslí, bude mít odpovídající následek. Každý skutek, i ten nejmenší, je těhotný svými důsledky.

„POSELSTVÍ PRAVÍ, ŽE UMĚNÍ UMÍRAT JE STEJNĚ DŮLEŽITÉ JAKO UMĚNÍ ŽÍT (NEBO PŘICHÁZET DO ŽIVOTA), JEHOŽ JE DOPLŇKEM“

Podle tibetského učení můžeme celou svou existenci rozdělit na 4 skutečnosti: život, umírání a smrt, posmrtný stav, znovuzrození. Kniha mrtvých popisuje 3 barda, která se týkají fyzického konce až přechodu do nové fyzické existence. Popis časových úseků je v Tibetské knize mrtvých velice konkrétní a je nejčastěji popisován na úrovni dnů. Kromě toho jsou ale používány i výrazy jako lusknutí prstů nebo doba potřebná ke snědení pokrmu.

BARDO HODINY SMRTI – Je procesem, který trvá od začátku umírání do posledního vydechnutí. Duše se odděluje od těla, což podle Knihy mrtvých trvá 3-4 dny.

BARDO PRAPODSTATY (ZÁŘIVÉ BARDO DHARMATY) – Stav zakončení pravé či konečné podstaty. Duše získává nový jemně hmotný oděv a získává informace o svém prapůvodu. Duši jsou ve čtrnácti rozdělených dnech zrcadleny dobré i špatné sklony. Tělo je označováno jako „duchovní tělo“. Typickým rysem tohoto těla je například schopnost procházet hmotnými předměty: „Máš nyní moc bezpečně projít horou Méru, domy a příbytky…“. Pohyb tohoto těla není omezen ani vzdáleností: „Dokážeš tudíž v jednom okamžiku obejít čtyři kontinenty nebo se můžeš pouhým pomyšlením vmžiku objevit na kterémkoli chceš místě“. Dalšími vlastnostmi tohoto těla jsou neviditelnost a neslyšitelnost: zemřelý své příbuzné vidí, avšak oni jeho nevidí, on slyší, jak ho volají, avšak že on volá je, oni neslyší. Toto tělo však může cítit bolest – dotyčného se v určitých případech, zejména vlivem špatné karmy, může zmocnit „…krutá, bezmezná bolest“. Další z vlastností duchovního těla je jeho schopnost nepřevzít zranění těla fyzického: „I když jsi byl zaživa slepý, hluchý nebo chromý, budou nyní v bardu tvoje oči vidět tvary, uši slyšet zvuky a rovněž ostatní smysly budou bystré a úplné“.

BARDO VZNIKÁNÍ (KARMICKÉ BARDO) – Procitání do přechodného stavu mezi smrtí a znovuzrozením. V této překlenovací době se znovu probouzí, všechna semena návykových sklonů do lůna příštího života, pokud se nezdařil pokus zamezit znovuzrození. Rozhodující roli má mysl, která má neomezenou pohyblivost, ale kam se bude ubírat je určováno výhradně návykovými tendencemi naší minulé karmy. V každém období barda je člověku, Duši, nabízena možnost probuzení. Tím je míněno osvobození se od věčného koloběhu. Učení se o bardech považují Tibeťané za klíč či nástroj k odhalení, jak přerušit opakující se koloběh zrodu a přijít do věčného světla – „Domů“.

Mezi jednotlivými bardy proniká velká nejistota, kterou člověk v životě zažívá den co den. Příčina nejistoty zde tkví v odloučenosti od sebe samého. Úzkost, neklid a neschopnost rozhodování může hledat ve ztrátě kontaktu se sebou samým, s jeho středem. To ale tady předpokládá zkrotit svou mysl. Využít svůj život také k duchovním cvičením a obeznámit se tak s přirozeností mysli, jelikož přirozenost mysli, její jasné světlo se může plně projevit v okamžiku smrti, jestliže její základní zářnost dokáže rozpoznat, poznat se v onom jasném světle, které v tom okamžiku duše vidí a dojít tak vysvobození.

„Tibetská kniha mrtvých se snaží ukázat, že život je mnohem víc než jen něco fyzického, že život je víc než smrt. Snaží se probudit mysl. Nasměrovat člověka k meditaci o vlastní podstatě a podnítit, aby se vzdal lpění na lidech i majetku, vzdát se touhy po těle, nepodvolovat se touze a hněvu, pěstovat laskavost, a ne nepřátelství a neuvažovat o negativních skutcích. Svým sdělením lidem říká, že není, čeho se bát, jen je třeba se na cestě životem včas zastavit, zkrotit svou mysl a upřímně do sebe pohledět a uvědomit si, kdo jsem, kam kráčím a zda chci, aby mě smrt „porazila“. O nauce vyložené v Knize mrtvých se v knize přímo praví, že, „je to kvintesence veškeré dharmy“ a že „lepší učení, nežli je toto by věru nenalezli ani Buddhové tří epoch, i kdyby je hledali“.