Záhady, historie a UFO

Tibetská kniha mrtvých (Bardo Thödol) – Jedna z nejdůležitějších knih moudrosti lidstva

Tibetská kniha mrtvých (Bardo Thödol) – Jedna z nejdůležitějších knih moudrosti lidstva

 „Nejsou to nic než tvoje klamné představy. Věz, že všichni ti navenek vystupující vládcové smrti, bohové, démoni, rákšasové s býčími hlavami ve skutečnosti neexistují. Uvědom si v tomto okamžiku, že to všechno je Bardo!“ – Tibetská kniha mrtvých, „Vážení skutků“. Tibeťané prozkoumali lidskou mysl téměř dokonale. Zabývají se myslí jako součástí meditačních forem přenesení mysli a vysocí lámové jsou schopni v takovém stavu setrvat po velmi dlouhou dobu. Mysl je důležitou součástí času po smrti, a to z důvodu, že mysl neumírá. Mysl je prostorem vědomí, který není ohraničený ani dobou ani časem a prostupuje vším, co je spojené se životem, tedy i se smrtí. Základem mysli je radost, která je září, která v člověku vyvolává pocity blaženosti a je součástí všech životů. Tibetské učení o smrti je jedno z nejdůmyslněji propracovaných do takových sfér, které si jen těžko může západní člověk odchovaný v křesťanské kultuře představit. Jde o hluboký a náročný text, který nemá v žádné jiné náboženské literatuře obdoby. Nejen, že ukazuje naprosto jiný pohled na skutečnost smrti, ale spolu s tím klade také na jedince naprostou zodpovědnost za vlastní život, za své činy a za své myšlenky a tím „nutí“ připravovat se na smrt během svého života a také o ní hluboce přemýšlet. Nejstarší škola tibetského buddhismu učí, že život a smrt tvoří jeden celek, v němž je smrt začátkem další kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života. Věří, že smrt určuje příští bytí a podle toho, jak bude mysl člověka připravena na konec života, bude se dál odvíjet naše budoucnost. Smrt a život je jedno. Smrt je pouze přestupní stanice a život cesta učení, kde se má naučit moudrost vědění. Když budou lidé vědět, co je to smrt, budou vědět, jak žít. TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH ZASVĚCUJE DO RŮZNÝCH FÁZÍ „POSMRTNÉHO MEZISTAVU“ (BARDO) Podle tradice sahá vznik Tibetské knihy mrtvých do 8. století n.l., kdy bylo dílo údajně poprvé zapsáno, avšak na světlo denní bylo vyneseno až ve 14. století, kdy teprve zahájilo svůj vlastní samostatný literární život. Jako u většiny velkých literárních děl Asie sahá i u Knihy mrtvých tradování jejích základních myšlenek daleko za nejstarší literárně historicky zjistitelné datum jejího vzniku. Kniha mrtvých patří mezi tzv. Termové neboli „utajené“ či „ukryté“ texty. Tibetská kniha mrtvých je hlubokým duchovním učením, určená třeba těm, kteří se se smrtí chtějí nějakým způsobem vypořádat. Pro ty je velmi podnětná k zamyšlení. Ale proniknout do ní je pro moderního čtenáře velmi obtížné. Je určena spíše duchovně praktikujícím nebo těm, kdo jsou dobře obeznámeni s jejím učením. Ten, kdo tomu chce více porozumět či se aktivně řídit jejím učením, se doporučuje překlad této knihy laickému čtenáři a tím je Tibetská kniha o životě a smrti od Sogjala Rinpočhea. Zakladatel tibetského lamaismu Padmasambhava sepsal knihu Bardo Thödol, která už přes tisíc let tvoří základní kámen tibetské kultury. Slovo bardo znamená „mezi stav“ nebo „místo mezi“. Thödol lze přeložit jako „kniha“, takže doslovný překlad názvu Bardo Thödol může znít „Kniha o mezi stavu“. Mezi stavem se zde právě rozumí cesta, kterou má duše člověka projít ve chvíli opuštění fyzického těla. Slovo pro tělo zní v tibetštině „lü“, což značí „něco“, co necháš za sebou“, jako zavazadlo. Tibeťané si tím připomínají, že jsou jenom cestujícími, kteří se dočasně uchýlili do tohoto života a těla. Pro ně je vše nestálé, pomíjivé. Není důležité, čím se člověk obklopuje, protože to, co je dnes, zítra už nemusí být. Aby Tibeťané pochopili smysl života, je pro ně nezbytně nutné nejen smrt přijmout jako přirozenou součást života, ale také se jí zabývat, studovat ji. Existenciální filozofie Tibeťanů vyplývá z toho, že nejvyšší cíl jejich duše je naprosté splynutí s Bohem, zdrojem veškerého stvoření. Ten existuje odnepaměti, ale jde o to, aby ho člověk znal, žil a přijal jej jako realitu a uvědomil si, že ona absolutní dokonalost je i v každém z nás, že Bůh a člověk je jedno. Pokud člověku něco brání, aby toto přijal, musí se nakonec vrátit do života v novém těle a pokračovat tak tam, kde přestal a zbavil se nedokonalosti v sobě. A vzhledem k tomu, že v souvislosti s Bohem čas nehraje žádnou roli, tento proces může pokračovat donekonečna. V podstatě záleží jen na naší karmě, která je hnací silou za znovuzrozením. Znamená to tedy, že cokoli uděláme svým tělem, řečí nebo myslí, bude mít odpovídající následek. Každý skutek, i ten nejmenší, je těhotný svými důsledky. „POSELSTVÍ PRAVÍ, ŽE UMĚNÍ UMÍRAT JE STEJNĚ DŮLEŽITÉ JAKO UMĚNÍ ŽÍT (NEBO PŘICHÁZET DO ŽIVOTA), JEHOŽ JE DOPLŇKEM“ Podle tibetského učení můžeme celou svou existenci rozdělit na 4 skutečnosti: život, umírání a smrt, posmrtný stav, znovuzrození. Kniha mrtvých popisuje 3 barda, která se týkají fyzického konce až přechodu do nové fyzické existence. Popis časových úseků je v Tibetské knize mrtvých velice konkrétní a je nejčastěji popisován na úrovni dnů. Kromě toho jsou ale používány i výrazy jako lusknutí prstů nebo doba potřebná ke snědení pokrmu. BARDO HODINY SMRTI – Je procesem, který trvá od začátku umírání do posledního vydechnutí. Duše se odděluje od těla, což podle Knihy mrtvých trvá 3-4 dny. BARDO PRAPODSTATY (ZÁŘIVÉ BARDO DHARMATY) – Stav zakončení pravé či konečné podstaty. Duše získává nový jemně hmotný oděv a získává informace o svém prapůvodu. Duši jsou ve čtrnácti rozdělených dnech zrcadleny dobré i špatné sklony. Tělo je označováno jako „duchovní tělo“. Typickým rysem tohoto těla je například schopnost procházet hmotnými předměty: „Máš nyní moc bezpečně projít horou Méru, domy a příbytky…“. Pohyb tohoto těla není omezen ani vzdáleností: „Dokážeš tudíž v jednom okamžiku obejít čtyři kontinenty nebo se můžeš pouhým pomyšlením vmžiku objevit na kterémkoli chceš místě“. Dalšími vlastnostmi tohoto těla jsou neviditelnost a neslyšitelnost: zemřelý své příbuzné vidí, avšak oni jeho nevidí, on slyší, jak ho volají, avšak že on volá je, oni neslyší. Toto tělo však může cítit bolest – dotyčného se v určitých případech, zejména vlivem špatné karmy, může zmocnit „…krutá, bezmezná bolest“. Další z vlastností duchovního těla je jeho schopnost nepřevzít zranění těla fyzického: „I když jsi byl zaživa slepý, hluchý nebo chromý, budou nyní v bardu tvoje oči vidět tvary, uši slyšet zvuky a rovněž ostatní smysly budou bystré a úplné“. BARDO VZNIKÁNÍ (KARMICKÉ BARDO) – Procitání do přechodného stavu mezi smrtí a znovuzrozením. V této překlenovací době se znovu probouzí, všechna semena návykových sklonů do lůna příštího života, pokud se nezdařil pokus zamezit znovuzrození. Rozhodující roli má mysl, která má neomezenou pohyblivost, ale kam se bude ubírat je určováno výhradně návykovými tendencemi naší minulé karmy. V každém období barda je člověku, Duši, nabízena možnost probuzení. Tím je míněno osvobození se od věčného koloběhu. Učení se o bardech považují Tibeťané za klíč či nástroj k odhalení, jak přerušit opakující se koloběh zrodu a přijít do věčného světla – „Domů“. Mezi jednotlivými bardy proniká velká nejistota, kterou člověk v životě zažívá den co den. Příčina nejistoty zde tkví v odloučenosti od sebe samého. Úzkost, neklid a neschopnost rozhodování může hledat ve ztrátě kontaktu se sebou samým, s jeho středem. To ale tady předpokládá zkrotit svou mysl. Využít svůj život také k duchovním cvičením a obeznámit se tak s přirozeností mysli, jelikož přirozenost mysli, její jasné světlo se může plně projevit v okamžiku smrti, jestliže její základní zářnost dokáže rozpoznat, poznat se v onom jasném světle, které v tom okamžiku duše vidí a dojít tak vysvobození. „Tibetská kniha mrtvých se snaží ukázat, že život je mnohem víc než jen něco fyzického, že život je víc než smrt. Snaží se probudit mysl. Nasměrovat člověka k meditaci o vlastní podstatě a podnítit, aby se vzdal lpění na lidech i majetku, vzdát se touhy po těle, nepodvolovat se touze a hněvu, pěstovat laskavost, a ne nepřátelství a neuvažovat o negativních skutcích. Svým sdělením lidem říká, že není, čeho se bát, jen je třeba se na cestě životem včas zastavit, zkrotit svou mysl a upřímně do sebe pohledět a uvědomit si, kdo jsem, kam kráčím a zda chci, aby mě smrt „porazila“. O nauce vyložené v Knize mrtvých se v knize přímo praví, že, „je to kvintesence veškeré dharmy“ a že „lepší učení, nežli je toto by věru nenalezli ani Buddhové tří epoch, i kdyby je hledali“. )

Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku

Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku

Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že to je podivná přírodní stěna nebo opona z černé soli, ledu nebo lávy. Byl jsem ale úplně vyvedený z míry a poté jsem propadl podivnému strachu, když jsem zjistil, že to je skelně hladký bok zdánlivě antropogenní struktury, která je zapuštěna do okolní horniny. Jednalo se o nádherně cylindricky zakřivený tvar, který naznačoval, že jde o obrovské těleso o průměru asi 25 metrů. Místa styku této struktury s okolní horninou byla olemována zářivě bíle, lemování tvořily jiskřivě bílé stalagmity a stalaktity. Stěna byla uniformě modro-černá, její materiál jako by kombinoval vlastnosti oceli, pazourku a krumpáč nezanechával stopy a prudce odskakoval. Jenom pouhá myšlenka na lidský výtvor velikosti věže, pevně vsazený do skály uprostřed neznámých hor v divoké krajině, kde není známa jediná zmínka o ruinách, těžbě či průmyslu, zarostlý, s jeskynními sedimenty, je šílená a tento fakt je děsivý“. – Antonín Horák Ve vyprávění pamětníků ze slovensko-polského pomezí existují zprávy o tajuplné jeskyni v oblasti Levočských vrchů. Dosud neobjevená jeskyně je spojená s podivným artefaktem známým podle tvaru svého půdorysu pod názvem Měsíční jeskyně (Měsíční šachta či Moonshaft). Nejde o přírodní útvar, ale o uměle vytvořené podzemní prostory, vyhloubené za neznámým účelem neznámo kdy, neznámo kým. Podle badatelů představuje Měsíční jeskyně důkaz toho, že před tisíci lety existovala v regionu střední Evropy neznámá kultura. Nositel Nobelovy ceny Jacques Bergier (1912-1978) ji nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“. PŘÍBĚH MĚSÍČNÍ JESKYNĚ ZAČAL VE DNECH SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO POVSTÁNÍ NA KONCI 2. SVĚTOVÉ VÁLKY Zásadní a prakticky jediný zdroj informací o Měsíční jeskyni představuje deník velitele povstalecké jednotky kpt. Antonína Horáka, který se v roce 1944 zúčastnil Slovenského národního povstání – ozbrojeného odporu proti německým okupantům. Původní český text Horákova deníku se nejspíše nezachoval, existuje pouze jeho anglický překlad s kontroverzními a zřejmě nepravdivými dodatky, který vyšel v roce 1965 v březnovém čísle časopisu National Speleological Society News (NSS News) v USA. Poznámka vydavatele: Dr. Horák je lingvista, který je dnes občanem USA, žije ve městě Pueblo ve státě Colorado a doufá, že se mu podaří přesvědčit speleology, aby se dále zabývali studiem jeho „Měsíční jeskyně“ a zjistili její skutečný původ. Podle informací z Horákova deníku, byla jeho skupina během pochodu blíže neurčenou částí Tater napadena vojáky Wehrmachtu (ozbrojené síly nacistického Německa). Při jedné z přestřelek je Horák zraněn a upadá do bezvědomí. Když se probere, spatří vysokého srdečného vesničana, který se představí jako bača Slávek. Spolu s Horákem zůstali v zákopu ležet další dva zranění (Martin a Jurko). Slávek všechny tři ošetří a s jeho pomocí se do 4 hodin dostanou k úkrytu. „Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do široké jeskyně. Uložil Martina do kouta, potom se k našemu překvapení pomodlil“, stojí v deníku. „Všem nám požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou udělal znamení kříže na zadní stěnu, v níž jsem si povšiml jakéhosi otvoru“. Slávek na odchodu provede ještě jednou stejný rituál, a nakonec Horáka varuje, aby se nesnažil chodit hlouběji do jeskyně. TAJEMNÁ ŠACHTA VE TVARU SRPKU MĚSÍCE 24.října 1944: Moje lampa ještě hořela kousek ode mě a ozývaly se zde podivné zvuky. Když jsem rozsvítil několik pochodní, viděl jsem, že se nacházím v prostorné, zakřivené černé šachtě, tvořené jakýmisi sráznými stěnami, které se na okrajích setkávaly, a tvořily tak prostor ve tvaru půlměsíce, téměř vertikální tunel nebo spíše šachtu. Nedokážu popsat tu temnotu ani nekonečné šumění, šelestění a dunění. Všechna světla naráz nedokázala osvítit strop nebo místo, kde tyto stěny končí nebo se stýkají. 28. října 1944: Seděl jsem u ohně a přemýšlel: co je zač tato struktura se zdmi dva metry tlustými a s takovým tvarem, že si pro něj nedovedu v dnešní době představit žádné známé využití? Jak daleko zasahuje do skály? Je za „Měsíční šachtou“ ještě něco dalšího? Jaká událost, nebo kdo ji zasadil do této hory? Je to fosilní antropogenní objekt? Je něco pravdy na legendách, například Platónových, o dávno ztracených civilizacích s magickými technologiemi, jimž náš rozum není ochoten uvěřit, natož je pochopit? VÝTVOR DÁVNÉ TAJEMNÉ CIVILIZACE NEBO VSTUP DO PODZEMNÍ ŘÍŠE AGARTHA? Záhadu nejpodivnější slovenské jeskyně se od druhé poloviny 20. století snaží rozluštit desítky badatelů z celého světa. V 70. letech po ní začali pátrat američtí specialisté na mimozemské civilizace a výzkumníci z projektu Blue book Ted Phillips a Josef Allen Hynek. Fenoménem se zabýval nejuznávanější český záhadolog Ludvík Souček, autor Tušení stínu a Tušení souvislostí. Na začátku 80. let se vydal hledat vchod do Měsíční šachty přímo na Slovensko Ivan Mackerle, specialista na pražského Golema a mongolského červa – Olgoje Chorchoje – bezúspěšně! Badatelé, kteří se Měsíční šachtou zabývají, upřednostňují na základě vlastní kombinace faktů většinou každý vlastní lokalitu, kde by se mohla jeskyně nacházet. Nejčastěji předpokládají, že by místem činu popisovaným v Horákově deníku mohla být slovenská L’ubovnianská vrchovina, Levočské vrchy, Belianské Tatry nebo Nízké Tatry. Vchod do Měsíční jeskyně ale pravděpodobně ještě nikdo z novodobých pátračů nenašel. Jednou z mála dosavadních stop nalezených přímo v terénu je do skály vyrytý nápis „H.A.“ (Horák Antonín?) a číslo 23 s šesti přeškrtnutými čarami (datum a počet dní strávených v podzemí), který objevila skupina geologa Waltera Pavliše ve skalní dutině v Belianských Tatrách. Jeskyně, zasypaná množstvím zeminy, ale nikam nevedla. Americký spisovatel Alec Maclellan v roce 1983 ve své knize „Agartha, ztracená podzemní říše“, dokonce spekuluje o tom, že o Měsíční jeskyni už v roce 1939 věděl speciální oddíl nacistického AHNENERBE, zkoumající v tehdejším Československu všechny jeskyně, tunely a doly, které by mohly s podzemní říší nějak souviset. Podobně dnes smýšlí i polský ufolog a spisovatel Robert Konstanty Lesniakiewicz, který ji dokonce ztotožňuje s podobnou záhadou – skleněným tunelem v nedaleké Babí Hoře. Je to prý podzemní tunelová komunikace neznámé civilizace. Polský fyzik, profesor Dr. Jan Paják, kdysi zaznamenal příběh jistého muže jménem Vincent. Bylo to během jeho studií na gymnáziu. Údajně se to mělo stát v době, kdy byl Vincent ještě chlapcem. Jednou se jeho otec rozhodl, že mu něco ukáže. A tak si vyšli až k Babí Hoře, která leží v Oravských Beskydech na polsko-slovenské hranici. Zhruba ve třetině bočí hory se tu prý nalézá podivná skála. A v ní je vstup do zvláštního podzemí. Tady prý hoch pomohl otci odtlačit jakýsi kámen a za ním se ukrýval vstup do podzemních chodeb. Byl kulatý, a tak široký, že by jím prý projel i vlak. Zajímavé byly jeho stěny. Prý vypadaly jako ze skla. Chodba sice klesala kamsi dolů, ale byla rovná, jako pravítko. Dovedla je do jakési velké komory válcového tvaru. A do ní prý ústilo dalších několik podobných tunelů (některé byly kruhové, jiné trojúhelníkové). „Tunely, které tady vidíš, vedou do každé země, do každého kontinentu. Můžeš se jimi dostat, kam chceš, samozřejmě pokud víš, jak se v nich orientovat. V tomto labyrintu bys mohl lehce zahynout. Proto již naši předci používali návěstí, aby je informovala, který tunel si vybrat“. Vešli do jednoho z tunelů. Tehdy Vincent zpozoroval množství primitivních obrázků namalovaných černou barvou. Otec ukazoval Vincentovi obrázek po obrázku a vysvětloval jejich význam. Jeden z nich označoval Wawel v Krakově (hrad, který stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint). Pak se prý ozval dunivý zvuk a na pokyn Vincentova otce se oba rychle rozeběhli zpět ven na povrch. Hluk byl tak silný, jako by jim tajemný vlak brzdil skoro za zády. Po chvíli otec pronesl: „Tunely, které jsi viděl, nepostavili lidé, ale bytosti obývající podzemí. Tito tvorové používají tunely k přesunům pod zemí z jedné strany světa na druhou. K tomuto účelu používají i ohnivé létající stroje. Kdybychom na takový stroj v podzemí narazili, nepochybně by nás to spálilo. Naštěstí se ozvěna nese daleko a je dost času, aby se jim dalo uhnout z cesty. Tito tvorové obývají i jiné části světa a sem přilétají jen zřídka. Naši předci využívali tunely jako úkryt před nájezdníky nebo k rychlému přesunu na jiná místa“. Tolik stará legenda. Pokud bychom spojili Babí Horu a Belianské Tatry (jedna z možných lokalit Měsíční jeskyně), zjistíme, že linie pokračuje na Hlučínsko, kde byla nedávno objevena nacistická podzemní základna. Podle dobových svědectví pobýval za války na Hlučínsku ve Strahovicích a v hřebčíně Albertovec jeden z hlavních nacistických představitelů Hans Kammler. Ten měl mimo jiné na starosti vznik utajených podzemních továren. Tato linie pokračuje i do Sovích hor, ke známému nacistickému komplexu Osówka. Právě v těchto místech nacisté vyráběli „létající talíře“. Jde o dva disky navzájem proti sobě rotující, které tímto způsobem odbourávají zemskou přitažlivost. Potom už stačí jen velmi málo energie a těleso je takto schopno letět neuvěřitelnou rychlostí. Stroje se zkoušely v tajných leteckých základnách v severním Norsku a také na Špicberkách. Ale vraťme se zpět k Měsíční jeskyni. Vypadá to, že její nejpravděpodobnější lokalizace odpovídá Belianským Tatrám, na svazích Stezky, která patří ke granitovému masivu Vysokých Tater, kde o jeskynních prostorách můžeme jen sotva mluvit. Jakmile se však přesuneme směrem na sever, situace se mění. Na severním svahu Belianských Tater najdeme Babí Dolinu, kde by se na místě o souřadnicích 49° 15´severní šířky a 20° 17´ východní délky skutečně tolik hledaná jeskyně mohla nacházet. Jedná se možná o domněnku, ale splňuje všechny podmínky lokalizace udané Antonínem Horákem. Poloha Měsíční jeskyně zůstává tedy nadále zahalena závojem tajemství, a nám nezbývá než doufat, že její poselství z dávných věků bude brzy odhaleno. )

STROM ŽIVOTA – jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů lidstva

STROM ŽIVOTA – jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů lidstva

Bylo to tenkrát, když mezi člověkem a stromem byl vztah v jiné rovnováze, než je teď. Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo. V pralese bylo tolik neznámého a nepochopitelného života. Les i jednotlivé stromy měly v sobě tolik síly a schopnosti žít než snadno zranitelný člověk, který stál v přírodě vlastně bezbranný, kterého zastrašovalo skučení vichřice, nepochopitelné příchody bouří, světlo blesku. A navíc – lidé do lesa museli. Potřebovali dřevo, plody, pryskyřici, med, květy na léčení, les poskytoval potravu, aby nezemřeli hladem. Proto znovu a znovu odcházeli do pralesa, vcházeli pod husté koruny velikých stromů, podlézali vývraty, šplhali přes padlé kmeny, vysekávali si stezky, i když zase brzy zarůstaly. Strach jim svazoval nohy, ale lidská vůle je hnala dál. V klamném světle měsíce se náhle před jejich vyděšenýma očima zjevil velikán – strom zalitý neskutečnou září, která jako by ho vydělovala z množství ostatních stromů. Stíny prohloubily praskliny ve staré kůře a zdůraznily její zvláštní kresbu. Okolo se pak jako hradba tyčily další kmeny, jen o málo slabší. Zděšení lovci se hrůzou přitiskli k zemi a netroufali si jít dál. Strach i vyčerpání je přemohly. Ráno se vzbudili světlem nového dne, které jen spoře pronikalo klenbou větví. Přežili. Ani denní světlo neubralo na tajemnosti mohutných stromů, mezi nimiž se muži ocitli. Silný zážitek, vděk za zachránění a radost, že jsou naživu, přidávala stromům v očích lidí neskutečnou podobu neznámých a mocných bytostí, které všechno kolem ovládají. Padli proto mezi mohutné vystupující kořeny stromů a děkovali za záchranu. Na místě zanechali ulovená zvířata – mocné bytosti dar – oběť přijaly. Od té doby považovali lidé seskupení mohutných stromů za místo, kam mohou nosit bohům dary. Stromy se staly nedotknutelnými, protože ulomit z nich jen větvičku znamenalo ublížit ve zlém mocné bytosti a ta by jistě nejen takového opovážlivce, ale celý jeho rod ztrestala… - Z knihy Kult stromů v zemích Koruny české. TAM V KORUNÁCH SE ČLOVĚK A STROM SETKAJÍ… Už odedávna patřili k sobě. Člověk a strom. Ze všech bytostí této země jsou stromy našimi nejstaršími a nejmocnějšími spojenci. Stromy mají odjakživa své nezastupitelné místo v lidové tradici, v mytologii, v příbězích, bájích, symbolech. Naši předkové si všimli, že v celé přírodě panuje rovnováha mezi přijímáním a dáváním. A tak uctívali přírodní síly, nabízeli jim své dary, písně, obětiny, modlitby a žehnali jim. Uctívali přírodu, v touze že budou vyslyšeni, s nadějí, že jejich touhám bude dopřáno sluchu a přání se vyplní. Ale také proto, aby přírodní svět oživili – aby oživili svět, jehož se oni sami cítili být tak bytostnou a pevnou součástí. Symbol stromu propojuje nebe a zemi a skrze něj je pak člověku umožněno setkat se s božskými silami. Strom byl vnímán coby spojnice mezi zemí a nebem. Strom světa je samostatným vesmírem. Je tkání života. Pro lidstvo je pak Strom světa výjimečný a úctyhodný i proto, že v sobě spojuje více světů. Sjednocuje profánní oblasti života s posvátnými říšemi. Spojuje tři světy – náš známý svět, který obývají lidé, říši podsvětí, kde má Strom své kořeny, a vyšší světy, kde přebývají božské bytosti. Pravděpodobně proto, lidé chovali v takové úctě posvátné háje. Díky tomuto spojení světů, které představoval Strom světa a také jeho nesčetné odrazy, které ztělesňovaly na zemi rostoucí stromy, mohli lidé nalézat právě pod stromy a v posvátných hájích ideální místa pro obřady, modlitby, shromažďování. Pod stromy modlitba i prosba rychleji putovala do vyšších říší. HISTORIE STROMU ŽIVOTA SAHÁ PŘED NÁŠ LETOPOČET Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů. Z vesmírného či světového stromu si lidé odvodili další představy, které byly pro jejich životy potřebné. Protože věřili, že plody vesmírného stromu zaručují bohům nesmrtelnost, chtěli poznat obdobný strom, který by také jim zajistil věčný a šťastný život. To byla touha, kterou vložili do představy o Stromu života. Pokud bychom pátrali po historii Stromu života, dostali bychom se až do doby kamenné! Archeologické nálezy z poslední doby na základě objevených symbolických rytin dokládají, že strom života byl uctívaný už v této době. Nejstarší známý text, který zmiňuje strom života, je dvojjazyčný chvalozpěv akkadského původu (oblast dnešního Iráku a Sýrie) z doby skoro 2500 př.n.l. Stylizovaná podoba takového vysněného stromu se zachovala na kameninové váze z Mezopotámie z doby víc než 3 000 let př.n.l. Druh takového stromu, tedy jak takový strom měl vypadat, byl odvozen od toho, jaké stromy v té, které krajině rostly. Například ve starém Egyptě měl podobu fíkovníku, v oblasti kolem Eufratu a Tigridu si ho představovali jako borovici černou, ale i jako palmovník či palmu datlovou. Sumerové si ho představovali jako babylonskou vrbu, v Číně zase vypadal jako broskvoň, a staří Rusové věřili, že z ohromného dubu rostoucího na ostrově Bujanu vychází každé ráno slunce a každý večer do dubu zapadá, tedy že je to strom, díky němuž nastává den a noc. Přednost byla dávána stromům stálezeleným, v nichž byla pro lidi záruka nesmrtelnosti – zůstávaly zelené i za dlouhotrvajícího sucha, ve vedrech nebo naopak ve sněhu a mrazech. PROČ NOSIT AMULET ČI ŠPERK SE STROMEM ŽIVOTA? Amulety se symbolem Stromu života jsou často vybírány pro jejich pronikavost a mohou sloužit jako osobní amulet nebo dar pro milovanou osobu. Mohou připomínat důležité životní události, vyjadřovat vděčnost, nebo připomínat kořeny a cesty, které jsme v životě prošli. Na Stromu života je vždy něco, co dokáže člověka uklidnit. Umí vám dodat sílu a pohled na svět kolem vás. Tento ochranný amulet může být vaším osobním průvodcem na cestě k vyváženosti, síle a pozitivní transformaci. Jeho energie nám připomíná, že stejně jako strom, i my máme schopnost růst, čerpat sílu z našich kořenů a neustále směřovat vzhůru. Věděli jste, že Strom života je obsažen i v dokonalé geometrii květu života? Nalezneme jej v něm po spojení středů určitých kružnic. Strom života je silný symbol rodiny a spojení s vašimi předky: strom symbolizuje předchozí generace vaší rodiny. Strom vzniká vyklíčením ze semínka, roste a rozvětvuje se – stejně tak i rodina, strom vyroste do výšky a vidí, jak dalece může ještě růst, aby pak zplodil nové ovoce, které dává život další generaci, a jímž vše znovu začíná. Jen málokterý symbol toho dokáže tolik spojit, jako právě Strom života. Jestli ho ještě nemáte, vyberte si ten svůj pravý, jistě na vás někde čeká. A vstupte do světa, kde každý nádech přináší harmonii, a nechte se vést cestou, kterou vám ukáže. )

3 Nejslavnější alchymisté působící na našem území

3 Nejslavnější alchymisté působící na našem území

 „Jistě bez klamu, jistotně a pravdivě, co je zespod, jest jako to, co jest nahoře, a co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, k činění divův jedné věci. A jakož všechny věci byly od jednoho, rozmejšlením jednoho, tak všechny věci byly narozeny od této jedné věci spojením. Otec jeho jest Slunce, matka Měsíc. Nesl to vítr v břiše svém. Země jest krmice její. Otec všeho tajemství je tento: Mocnost jeho jest dokonalá, bude-li obrácená do země, oddělíš zemi od vohně, subtylné od hrubého, lehounce s velkým vtipem. Stupuje od země do nebes a zase dolů zstupuje do země. Obejmeš moc svrchních i spodních věcí. Tak budeš míti slávu všeho světa. Protož odejdi od tebe všelijaké zatemnění, teďky jest vší síly síla silná, nebo přemůže každú věc subtilnou a každú tvrdú pronikne. Tak svět stvořen jest. Tuť budou přípravy rozličné, jichžto způsob teď jest, protož nazván jsem Hermes Trismegistos, majíc tři částky filosofie všeho světa. Naplněno jest, jakož jsem řekl o připravení Slunce“. – Smaragdová deska Herma Trismegista Alchymie – tohle slovo již při prvním vyřčení navozuje pocit čehosi tajemného a můžeme říci, že právem, tato „věda“ totiž taková skutečně byla. Všichni bedlivě střežili své dovednosti a pracovali, pokud možno o samotě, aby nikdo cizí nemohl odhalit jejich tajemství. Ačkoli existují záznamy o veřejných představeních, při kterých chtěli alchymisté ohromit davy, jejich hlavní zásadou bylo chránit principy, které využívali ke své práci. Přesné definování alchymie je velmi problematické, neboť alchymie obecně nemá žádnou přesnou definici a z ní vycházející cíle. Lze říci, že alchymie byla hermetická nauka o životě hmoty, jejím vývoji a jejích přeměnách. Základním problémem je, že právě její podstata se často vykládá chybně nebo neúplně. Alchymie není jen vědou (ač je označována za pavědu) zabývající se kovy, postavením planet či výrobou elixíru života, ale také vědou esoterickou a filosofickou. Zjednodušeně by se dalo říci, že alchymie je nauka o přeměnách nejen hmoty, ale i duše. Alchymie má své významné místo ve vývoji poznání. Jde především o snahu poznat základ a řád světa. Napodobit procesy probíhající v přírodě, ne již skrze boha, ale skrze vědecké bádání. Kupříkladu elixír života je snahou o zvrácení přírodního procesu stárnutí a smrti..., protože pouze kámen mudrců zmocňuje adepty k překročení hranice mezi životem a smrtí. René Alleau, francouzský filosof a historik hermetismu (zejména alchymie) se k tomuto tématu vyjádřil takto: „Alchymii nelze chápat chemicky – musí být vykládána alchymisticky. Její teorie a praktiky mají smysl a dosah jen v rámci vesmíru, který alchymisté stvořili sami pro sebe a nikoli pro nás“. Vydejte se s námi na procházku časem a nechte se okouzlit příběhy alchymistů a mystiků... TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU – Byl osobním lékařem Rudolfa II., který ho pověřil, aby dohlížel na chod alchymistické laboratoře. Po příchodu nového alchymisty do Prahy, prověřoval Hájek jeho schopnosti a důvěryhodnost. Jako ředitel alchymistických dílen musel Tadeáš Hájek čelit podvodníkům předstírajícím znalost výroby zlata. Být alchymistou a mít pověst skutečného mistra bylo tehdy k nezaplacení, a proto si dávali původci triků na svých produkcích velice záležet. Mezi rozšířené triky patřilo používání kelímku s dvojitým dnem – nepravé dno bylo zhotoveno z vosku, hlíny a zlatých pilin. Oblíbené byly i podvody s dřevěným uhlím, v němž bylo zlato ukryto. Kromě vedení alchymistické laboratoře Tadeáš Hájek sbíral a překládal staré alchymistické a astronomické spisy. Sám napsal učené pojednání O pivu (De cerveceria), v němž prý dospěl k jedné z prvních teorií oxidace. Ovšem jeho největší vášní byla astronomie. V listopadu 1572 zaznamenal vznik nové hvězdy – supernovy v souhvězdí Kasiopeia. Souběžně s Hájkem supernovu objevil i významný dánský astronom a snad i alchymista Tycho Brahe (1546-1601). Oba učenci si začali dopisovat a velice se sblížili. Právě Tadeáš Hájek se zasloužil o to, aby císař Rudolf II. na svůj dvůr v roce 1599 dánského astronoma pozval. Na přímluvu Hájka přijal císař Rudolf II. do svých služeb také dva anglické alchymisty Edwarda Kelleyho (1555-1597) a Johna Deea (1527-1608) a dokonce snad i italského učence Giordana Bruna (1548-1600). SLAVNÝ MAGISTR EDWARD KELLEY – Nejprve bychom si mohli položit otázku, kdo je Edward Kelley v očích českého národa. Většina si jistě při vyslovení tohoto jména vybaví filmy Císařův pekař a Pekařův císař a Kelleyho ztvárněného hercem Jiřím Plachým. Zde je prezentován jako tajemný podvodník, který si užívá přízně Rudolfa II. Edward Kelley, vlastním jménem Edward Talbot se narodil ve Worcesteru v Anglii, kde pracoval jako lékárník a později jako městský písař. Poté, co zfalšoval jakousi úřední listinu, byly mu uříznuty obě uši. Aby zakryl své znetvoření, nechal si narůst dlouhé vlasy. Pravděpodobně ze stejného důvodu si nechal změnit své rodné jméno Talbot na Kelley (někdy se uvádí i Kelly). Brzy si vysloužil pochybnou pověst, dokonce se uvádí, že byl obžalován z nekromantie a z nedovolené exhumace mrtvoly z parku Walton-le-Dale, kterou chtěl prý použít při černokněžnických praktikách. Dále se říká, že od jednoho pologramotného krčmáře Kelley odkoupil jakýsi spis a snad i nádobu s tajemným práškem. Vrhl se na čtení alchymistického spisu, který ho natolik zaujal, že se rozhodl věnovat alchymii. Chtěl jít do učení k Johnu Deeovi, a tak ho na konci roku 1582 navštívil na jeho venkovském sídle v Mortlake. Kelley věděl, že uznávaný alchymista Dee ho do učení jen tak nepřijme. Aby si získal mistrovu náklonnost, tak mu darem přinesl jakousi vzácnou alchymistickou knihu. Říká se, že Dee se tehdy vášnivě zabýval věštěním z křišťálové koule (podle jiných pramenů se prý jednalo o zvláštní magický krystal). Dee byl spíše mág než alchymista a po setkání s Kelleym se oba shodli, že Kelley je vhodné médium k seancím. Dále mladého alchymistického nadšence Dee učil vypracovávat horoskopy a zasvěcoval ho do tajů alchymistického umění. Kelley byl velice nadaný a rychle pochytil z alchymie dost na to, aby mohl působit věrohodně. V roce 1583 se Dee s Kelleym vydávají do Polska a vzápětí do Čech. Nejprve jsou oba přijati do služeb císaře Rudolfa II. Později jsou ale nejen z císařského dvora, ale dokonce z celých Čech vyhnáni. Po určité době se ale do Čech vrací a společně pracují v laboratořích Viléma z Rožmberka. V roce 1588 se po velké hádce jejich cesty definitivně rozcházejí. Dee se vrací zpět do rodné Anglie, Kelley je po údajné úspěšné transmutaci (prý „vyrobil zlatou cihlu o váze jedné libry“) přijat zpět do laboratoří Rudolfa II. Některé prameny uvádí, že před zraky Tadeáše Hájka a mnoha dalších Rudolfových dvořanů dokázal Kelley „proměnit jedinou kapkou karmínově červeného oleje půl kilogramu vroucí rtuti v nejčistší zlato“. Jak to ale bylo s Kelleyho pokusy ve skutečnosti, to bohužel nevíme. Faktem zůstává, že Rudolf II. v roce 1590 Kelleyho povýšil do šlechtického stavu a pasoval ho na rytíře z Imany. Z Kelleyho se stává první alchymista a je zahrnován penězi (získal dokonce i několik domů, nejznámější „Faustův dům“ na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí). Ostatní alchymisté však o něm mluví pohrdavě: „Z alchymie neví ani tolik, kolik ví sluha, který zatápí v peci“. V roce 1591 se ale ke Kelleymu štěstí začalo obracet zády. Na popud císaře byl zatčen a dva roky vězněn na hradě Křivoklátě. Při pokusu o útěk z tohoto hradu si zlomil nohu. Nakonec byl propuštěn, ale hned na to byl uvězněn v Mostě, kde se také pokusil o útěk. Znovu utrpěl zranění a roku 1597 jim podlehnul. Jaký byl Edward Kelley alchymista, se nedá jednoznačně říci, nejspíš průměrný, který dokázal podvodnými triky a obratnou mluvou obelhávat své příznivce. Jeho osobnost pak literáti pozdějších let opředli mnoha legendami a tím se jeho jméno, nejen pro alchymisty, stalo nesmrtelným. JOHN DEE – Narodil se roku 1527 v Londýně. V deseti letech byl poslán na církevní školu do Chelmsfordu. Studoval v Cambridge (1542-1548) na koleji svatého Johana a stal se tak držitelem titulu mistr svobodných umění (magister artium) a později byl členem nově založené Trinity College cambridžské univerzity, kde vyučoval řečtinu. V letech 1543-1545 byl Dee dokonce tak zabrán do studia, že se nevěnoval ničemu jinému a spal pouhé 4 hodiny denně. Poté se John Dee stal profesorem matematiky a geometrie nejen na univerzitě v Cambridgi, ale i v Paříži na College of Rheims. Traduje se, že studenti při přednáškách lezli do oken – když ho nemohli vidět, chtěli ho alespoň slyšet. Za svého působení v Anglii shromáždil největší soukromou vědeckou knihovnu v tehdejší Evropě, čítala okolo 4 000 svazků, což je více než měla knihovna v Cambridgi či v Oxfordu. Knihovna kromě astronomických a matematických spisů obsahovala i spisy astrologické a alchymistické. Spisovatel a filozof, John Aubrey (1626-1697), hovoří o Deeovi jako o klenotu své doby. Jeho reputace byla kolem roku 1550 tak vysoká, že dostával nabídky na stáže z mnoha evropských zemí, mimo jiné i z Ruska. Sám Dee byl autorem díla Monas Hieroglyphica, které pojednávalo o kabale, alchymii, astrologii a numerologii. Spis je určen mystikům a zasvěcencům a jde o magickou parabolu. Své dílo Dee rozebíral s královnou Alžbětou I., odhaloval královně tajemství knihy a ona se jim učila – nejen v teorii, ale i v praxi. Dee byl nakonec jmenován poradcem koruny a dvorním astrologem královny Alžběty I., která se s ním radila o svém zdraví, osobním životě, ale i o důležitých rozhodnutích ve věcech vládních. Již z počátku spolupráce s anglickým dvorem začal John Dee ztrácet svoji reputaci uznávaného matematika, geografa a astronoma. Začalo se o něm hovořit jako o pochybném kouzelníkovi. Lidé ho nazývali „ten, který jedná s ďáblem“. Dee byl fascinován tajemstvím Stvoření a odtud jeho nesmírný zájem po nadpřirozenu a komunikaci s anděly. Stejně jako Giordano Bruno se domníval, že tajemství kosmu je možno porozumět prostřednictvím jistých symbolů, šifer a číselných kombinací. A věřil, že svět duchů je zcela reálný a že z „onoho světa“ dostává poselství, která se pokoušel přijímat a dešifrovat. „Qui non intelligit, avt taceat, avt discat – Kdo nerozumí, ať mlčí nebo se učí“. – John Dee )

Alexandrijská knihovna a její vypálení jako snaha o zastření vědomostí a historie

Alexandrijská knihovna a její vypálení jako snaha o zastření vědomostí a historie

„Věru nejsme s to dosti želeti jednotlivých knih, které byly zničeny v různých částech světa vinou válek. Připomínáme přece perem žalujícím strašnou pohromu, kterou způsobili najatí vojáci za druhé války alexandrijské v Egyptě, kde shořelo v plamenech 70.000 svazků, jež byly shromažďovány za králů z rodu Ptolemaiova...Jak mnoho děl astronomických bylo tehdy zničeno, děl zachycujících pohyb těles nebeských, všechna postavení planet, mléčnou dráhu, věštné rody komet, a vše, co se děje na nebi nebo v etheru! Kdo by se nehrozil nad zápalnou obětí tak neblahou, kde se podával inkoust místo krve, kde žhoucí žár spáleniště se smáčel krví praskajícího pergamenu, kde žravý plamen strávil tolik tisíc neviňátek, v jichž ústech nebyla ještě lež, kde nelítostný oheň změnil tolik schránek věčné pravdy v zapáchající popel“. Vznik a rozvoj písemnictví byl vždy spjat se shromažďováním písemných památek, takže knihovny vznikaly v oblastech nejstarších civilizací. Nejstarší známá knihovna je tzv. Aššurbanipalova knihovna. Byla založena novoasyrským králem Aššurbanipalem kolem poloviny 7. století př.n.l. V knihovně se nacházelo přibližně 5000 hliněných tabulek. O knihovnících této knihovny nemáme žádné záznamy, jen jsou známa jména některých písařů, kteří opisovali staré texty. Význam knihovny je pro současné historické bádání obrovský. Dvojjazyčné texty umožnily rozluštit sumerštinu. Chronologické záznamy a líčení historických událostí dopomohly k dosti přesné rekonstrukci babylonsko-asyrských dějin. Ovšem nejznámější a nejslavnější knihovnou starověku je Alexandrijská knihovna. A zůstala jí dodnes. Statisíce svazků a stovky vědců vytvořili ve starověkém Egyptě největší studnici lidského vědění Alexandrijská knihovna byla založena v egyptské Alexandrii roku 295 př.n.l. jedním z vojevůdců Alexandra Velikého, Ptolemaiem I. Sótérem. Hlavním cílem knihovny bylo shromáždit všechny písemné památky starověkého světa – především pak řeckou literaturu. Mezi její čtenáře patřili významní vzdělanci helénského období, jako byl např. Archimédés či Euklides. Přibližně po 100 letech byla v řeckém městě jménem Pergamon založena Pergamská knihovna, konkurentka té Alexandrijské. Myšlenka na vznik knihovny začala jako sen o něčem jedinečném a dosud nevídaném, jako sen ve snaze poznávat a neustále objevovat. Historicky prvním ředitelem knihovny a jejím knihovníkem se stal Démétrios z Faléru, Aristotelův žák. Během své kariéry v knihovně se do jejích dějin zapsal plněním panovníkova nápadu velmi svérázné akvizice. V prvním případě vysílal posly, kteří měli za úkol skoupit veškeré knihy, na které narazili. Tímto způsobem získali do fondu na 200 000 svitků. A v druhém museli povinně všichni příchozí do Alexandrie hned v přístavu odevzdat pověřeným osobám veškeré knihy, které u sebe v tu chvíli měli. Při odchodu z města jim pak jako náhrada byl dán opis toho titulu, o který při vstupu do města přišli. Posedlost knihami nebyl charakteristický znak pouze jednoho panovníka, nýbrž celé řady. Jednalo se především o panovníky z Ptolemaiovské dynastie. Tato bibliomanie se velmi často dědila. V tomto extrémním způsobu akvizice tudíž musela knihovna pokračovat i v dalších letech, kdy se vlády ujal syn zakladatele knihovny Ptolemaios II., za něhož byla instituce dokončena. Jeho cílem bylo shromáždit veškerou knižní produkci starověkého světa. Panovník je prokazatelně bibliofilem, nebojí se sáhnout k jedné z ne úplně legálních metod akvizice – ke krádeži! Při výpůjčce drahocenných originálních rukopisů Aischyla, Sofokla a Euripida z Athén a pod záminkou přepsání, si rukopisy jednoduše ponechá. Upomínky bez starostí ignoruje. S nadsázkou by se dalo říci, že neexistovalo žádné dílo, které by knihovna neměla ve svém fondu. Dalším hlavním představitelem knihovny se stal Zénodotos z Efesu. Jeho největším úspěchem bylo zavedení textové kritiky a první vědecká revize Homérových děl. Největším, nejvýznamnějším a nejznámějším knihovníkem v celých dějinách Alexandrijské knihovny byl Zénodotův nástupce Kallimachos z Kyrény. Jednalo se o význačného básníka. Svou práci s jazykem zužitkoval při vytváření prvního katalogu řecké literatury – Seznamy všech mužů ve vědě a vzdělání významných a toho co napsali ve 120 svitcích (zkráceně se tomuto katalogu říká – Pinakes). Později byl do funkce hlavního správce knihovny jmenován Kallimachův žák Apollonios z Rhodu. Byl za zničení Alexandrijské knihovny zodpovědný slavný Gaius Julius Caesar? Knihovna v roce 48 př.n.l. poprvé podlehla požáru. V té době obsahovala na 700 000 svitků. Naštěstí ne veškerý obsah byl zničen. Část svitků se podařilo zachránit. Požár vznikl nešťastnou náhodou, přenesením ohně z hořících lodí zapálených na popud Caesara v přístavu na budovu Múseionu. Z úmyslného požáru byl obviněn Caesar, neprávem. Rozhodně nemohlo jít o úmysl, vždyť Caesar byl velkým milovníkem literatury, tudíž je krajně nepravděpodobné, že by se jednalo o záměr. Tímto aktem si římský vojevůdce znepřátelí tehdejší egyptskou panovnici Kleopatru. Ta pak za pomoci daru svého milence a zároveň Caesarova stoupence Marca Antonia knihovnu obnovuje. Marcus Antonius daruje knihovně 200 000 svitků z řecké knihovny v Pergamonu, a to i přes jasný nesouhlas místních obyvatel. Po smrti Kleopatry je fond přeživší knihovny a daru Marca Antonia přenesen císařem Augustem do chrámu zasvěcenému bohu Alexandrie Serapidovi, odtud název části budovy – Serapeum. Za vším mohli být ale také křesťané... Další požár přichází v roce 391. Křesťanský kněz Theophilus z Alexandrie se rozhodl vyhnat veškeré pohany z města. Při této vřavě je knihovna opět velmi poničena. Knihovna pak existovala až do doby dobytí Alexandrie Araby v roce 642. Hlavní důvod zničení knihovny dobře dokazuje výrok Arabů: „jestliže se tyto knihy Řeků shodují s knihou boží (Koránem), jsou zbytečné a není třeba je uchovávat, neshodují- li se však s knihou boží, jsou škodlivé a musí být zničeny“. V dobách vrcholného středověku se rozšířila i pověst, která praví, že si Arabové svitky z knihovny dokonce přitápějí v alexandrijských lázních. Její základy byly tak dokonale zničeny, že dodnes není určena přesná lokace, knihovna tudíž na své objevení stále ještě čeká. V 70. letech minulého století vznikla myšlenka na obnovu knihovny. Tento počin se setkal s úspěchem. V roce 1988 egyptský prezident Husní Mubárak položil základní kámen nové budovy v blízkosti komplexu fakulty umění alexandrijské univerzity. Stavba započala roku 1995 a do finální fáze se dostala o 6 let později. Budova je kruhová a zkosená ve směru ke Středozemnímu moři. Její obvodová zeď je obložena ručně štípanými žulovými monolity vysokými až 2 metry a dovezenými z lomu v poušti na jihu Egypta. Na nich jsou vytesány nápisy v 65 různých písmech, včetně run, Braillova písma a čárových kódů. Střecha areálu je vytvořena z materiálu velice podobnému tomu, z kterého jsou vyráběny křídla letadel, a tvarem má připomínat počítačový čip i sluneční kotouč. Jedná se o nejmodernější instituci svého druhu na světě. O tom, co v sobě knihovny ukrývají lze bez nadsázky hovořit jako o pokladu, o odkazu, který po každé generaci lidstva zůstane. Není pochyb, že přes veškeré potíže, které Alexandrijskou knihovnu postihly, se jednalo o nejslavnější a největší knihovnu starověku vůbec, která shromažďovala veškeré vědění lidstva své doby. Myšlenka na její znovuobnovení jen dokazuje význam této instituce, jejíž odkaz přetrval téměř dvě tisíciletí a bude žít dál. )

Záhadné kruhy v obilí na území České republiky

Záhadné kruhy v obilí na území České republiky

Kruhy, linie, trojúhelníky, obrazce tvarů nejen v obilí a ostatních zemědělských plodinách, ale také v písku, hlíně, na sněhu i ledu, zdobí planetu Zemi snad odpradávna. Kruhy v obilí jsou fenomén, který fascinuje lidi po celém světě. Ve výskytu obrazců v zemědělských plodinách, agrosymbolů, si uchovává stále prvenství Anglie, Česká republika se nahlášeným množstvím výskytu již více než 300 agrosymbolů řadí na 2. místo v Evropě. Velikost obrazců přesahuje desítky i stovky metrů. Některé objevíme i na satelitní mapě republiky, neboť právě z velké výšky lze zachytit jejich tvar v naprosté dokonalosti.  Obrazce a kruhy v obilí se zpravidla objevují na místech, která byla dřívějšími kulturami po generace kultivována proto, aby byla vhodná pro růst takových kulturních rostlin, jakým je například obilí. Obilí bylo vždy součástí mýtů a pověstí. Vždyť jeho úroda či neúroda byla klíčem k přežití lidí, neboť se jedná o nejvýživnější plodinu. Obilí mělo svého ducha, obilnou Matku či Pannu, Starce, bájné bohy. Kruhy v obilí jsou předmětem sporů a každým rokem inspirují k uctívání, kontroverzím i hlubokým diskusím. Je zdokumentováno, že kruhy v obilí vznikají během jen několika desítek vteřin a jejich vznik doprovází elektromagnetický výboj, záření a rychlý pohyb světel těsně nad zemí. Co je lidstvu prostřednictvím těchto obrazců sdělováno?  Málokomu je známo, že kruhy v obilí se objevují i u nás v Čechách  • BÍLÝ KÁMEN – Tento agrosymbol se nacházel mezi obcemi Bílý Kámen a Vyskytná nad Jihlavou a jeho existenci zjistil pilot nedalekého letiště (27.7. 2015). Všechny klasy ve všech kruzích ležely ve směru hodinových ručiček. Agrosymbol měl tvar noty nebo stočené housenky, kde má prostřední kruh největší průměr a na obě strany se kruhy zmenšují. Prvním důkazem, že agrosymbol nevytvořil člověk, je stav klasů. Jednotlivá stébla jsou ohnutá bez toho, že by se z nich vysypalo zrní. Středy kruhů jsou neporušené, nikde žádné stopy po nějakém kolíku či něčem podobném. Nelze si představit, že by někdo ve snaze vykroužit v poli přesný kruh, nevyužil nějaký středový kolík a neporušil tak kompaktně vysušenou hlínu na povrchu.  • PÍSEČNÁ U JABLUNKOVA – Tam, kde se dnes nachází obec Písečná, kdysi vedla důležitá stezka spojující Moravu a Slovensko. Dodnes je podle badatelů místo plné energetických zón. Dne 4. srpna 2011 se tu objevuje záhadný a geometricky přesný agrosymbol (obrazec o rozměrech 44,5 na 66,5 metru). Klasy v místě nejsou polámané ani vysypané, což je podle ufologů důkaz, že tento symbol nemají na svědomí lidé.  • KOSTELANY U UHERSKÉHO HRADIŠTĚ – Píše se rok 2000, dva prosté levotočivé kruhy o průměru asi 20 m v obilí, mezera mezi kruhy cca 5 m. V blízkosti kruhů se nachází místo zasvěcené Panně Marii, k němu přiléhá další pole s kukuřicí. Nedaleko odtud se nachází významná praslovanská a křesťanská místa (Velehrad, Staré Město).  • JABLONEC NAD NISOU – Tajemné agrosymboly se objevily 12. července 2015 u obce Pulečný kousek od Jablonce nad Nisou. Patří mezi nejpůsobivější, které byly na našem území kdy spatřeny. 70 metrů dlouhá a asi 30 metrů široká „chobotnice“ tvořená z mnoha propletených kruhů při pohledu z výšky vyráží dech. „Chobotnice“ prý vyzařovala velmi silnou energii, kterou zaznamenali všichni, kteří vstoupili do jejího středu.  • BOSKOVICE – Agrosymbol se objevil ještě v zelené pšenici dne 28. června 2014 u severního okraje Boskovic. Svými rozměry, zabírajícími šířku přes 7 traktorových kolejí patří k těm největším, které u nás byly objeveny. Pohled ze vzduchu odhaluje kruhový obrazec se stylisticky znázorněnou čtyřcípou hvězdou. Obrazec byl objeven v 05:00 hodin ráno. V předchozí den ve 22:00 hod tam ještě nebyl. Uvádí se, že obilí bylo ohnuté, nikoliv zlomené. Zajímavostí je, že obrazec vznikl na den přesně – 100 let po atentátu na Ferdinanda 28. června 1914, počátku 1. světové války.  • DOMAŽLICE – První zaznamenané kruhy se objevily v roce 1995 u chatové osady Podhájí u Horšovského Týna. Nejprve to byl velký kruh o průměru až 19,1 m. Vedle něj se za několik dnů objevil další, menší kruh o průměru 9,7 m. O rok později se objevil jednoduchý kruh o průměru 6 m u obce Horšov. Slovo zemědělce (přepis audiozáznamu rozhovoru s Ing. J.K. pořízeného na polích v okolí Horšova dne 22.9. 1998): „Od začátku 60. let jsem dělal agronoma na Školním statku Horšov a s takovými kruhy, jak se dnes o nich všude píše, jsem se setkal na polích zde v okolí často. Přesně si vzpomínám na krásný pravidelný kruh v pšeničném porostu v roce 1976. Mohl mít v průměru kolem osmi metrů. Měl přesný střed, ostré kraje a pravidelně položené obilí do spirály na celé kruhové ploše. Tenkrát jsme museli dělat každoročně přede žněmi odhady výnosů, a proto jsme každé pole procházeli úhlopříčně. Při tom jsme na tyto kruhy narazili, protože tady by jinak nebyli odněkud vidět. Na další kruh si přesně vzpomínám z roku 1978. Byl větší. Asi tak 12 m a byl vzdálen jenom 200 m od toho předešlého směrem k Borovici. Další jsem viděl v roce 1982 na druhé straně silnice z Horšova do Horního Metelska, asi tak 300 m od těch dřívějších. Byl také ve pšenici a měřil v průměru kolem 10 m. Jistě, že jsme se zajímali, jak se tyto útvary na polích vytvořily. Všeobecně se tenkrát soudilo, že to vytvářejí vzdušné víry. I když já ze své zkušenosti vím, že větrem polehlé obilí vypadá úplně jinak. Poslední kruh na poli zde v okolí Horšova se, pokud vím, vytvořil v roce 1996 opět kousek od těch dřívějších a měl v průměru 6 metrů“.  • BOJETICE – Na poli s obilím mezi Dobrovicí a Bojeticemi na Mladoboleslavsku se v roce 2011 objevily velké obrazce. Kruhy, nebo chcete-li, piktogramy zobrazují podle známého německého ufologa Eckharda Webera larvu motýla, která znamená předstupeň transformace (přeměny) v něco většího a důležitějšího. Formace obsahuje 7 elementů, což je odkaz na 7 čaker. „Čeká nás ještě mnoho práce, abychom se dostali na správnou cestu a transformovali se tak do „něčeho“ většího, než jsme nyní, dodal Eckhard Weber.  • VÁŽANY NAD LITAVOU – Ve zvlněné pahorkatině nedaleko Slavkova se v dolíku za potokem směrem k obci Vážany nad Litavou, skrývaly zajímavé kruhy v obilí. Neobyčejné – navazující jeden na druhý, uspořádány vzestupně do oblouku – od nejmenšího k největšímu – rameno 6 kruhů Květu Života – propojení tvořil půlmetrový pás obilí jakoby stékající z vyšších velkých kruhů do menších položených níže (průměr kruhů 30, 25, 20, 15, 10, 5 metrů a čtverec 5x5 metrů). Délka obrazce přes 100 metrů. Podpis ve tvaru čtverce označuje Zemi. Od potůčku a čtverce vzhůru do svahu pravotočivé kruhy vzestupně jeden za druhým: malý, větší, největší, jako schody do nebe. Badatelé jsou přesvědčeni, že obrazce jsou tvořené vysoce duchovními bytostmi, někým, kdo zná dokonale zákonitosti vesmírného tvoření.  Mezi další místa, kde se objevily záhadné agrosymboly patří: Sebranice, Olešná, Tečovice, Solnice, Vlašim, Veselí nad Moravou, Kondrac, Krašovice, Rovensko pod Troskami, Mlázovy, Skovice, Provodov a další.  „V obilných kruzích se projevují síly z vyšších světů. Tyto útvary nám tedy přinášejí určité poselství. Jsou svědectvím a důkazem existence vyšších sil, které tímto způsobem dávají najevo svou přítomnost a inteligenci. Jsou zároveň projevem existence éterného světa, který je nejtěsněji spojen s fyzickým světem a z něhož sestupují síly, které se ve fyzickém světě projevují kromě jiného také jako kruhy v obilných polích. Kruhy v obilí se dotýkají lidských duší, v pozorovateli nechávají klíčit tušení, měnící se záhy v jistotu, že se jimi projevuje duchovní síla, za níž se skrývá velké, božské mysterium“. )

Tajuplná místa v Čechách a na Slovensku, kde se udály zázraky

Tajuplná místa v Čechách a na Slovensku, kde se udály zázraky

 „Zázrak je jev ve světě viditelném (tedy smysly vnímatelný) mimo obvyklý řád, přesahující síly přírody, který nemůže být vykonán ani silou přirozenou, ani silou stvořeného ducha (andělem, démonem), nýbrž pouze božskou mocí a je vhodným znamením, aby ho Bůh použil k potvrzení pravosti Božího zjevení“. Slovo zázrak má svůj původ ve více jazycích, nejpoužívanější jsou jeho latinské podoby miraculum a signum. Zázrak v soudobé řeči znají všechny sociální skupiny lidí a něco si pod ním představují. Většinou nějakou výrazně pozitivní překvapivou událost, která svým způsobem vyráží dech, protože se jeví jako krajně nepravděpodobná. Zázrak v náboženském biblickém významu znamená pak událost, v níž zvláštním způsobem odhaluje Boží přítomnost. Zázrak je tedy už ze své podstaty skladby slova něco se zrakem, něco, co odkazuje dál. Zázraky připisované Panně Marii představovaly v raném novověku velice rozšířený fenomén, který se dotýkal všech vrstev společnosti od panovníků a šlechty až po osoby na okraji společnosti. Nejčastěji se Mariina milost projevovala v rámci zázračných uzdravení nebo ochrany v nebezpečných situacích. Mimo to ale prameny zmiňují i případy, kdy Panna Marie jedná zázračně sama od sebe. Její sošky a obrazy mohou ožívat, měnit barvu, plakat, odvracet se nebo chránit sebe a chrám před nepřáteli. Ačkoli tyto události nezasahují přímo do života jednotlivých věřících, vyjevují Mariinu moc konat zázraky, a tedy i chránit lidi v nebezpečí a nemoci. Je řada míst, kde se udály zázraky, míst skrytých v lesních samotách, u pramenů či ve stínu starých stromů TURZOVKA (ŽILINSKÝ KRAJ, SLOVENSKO) – Obec Turzovka se nachází jihozápadně od Čadce pod pohořím Okrouhlá, jehož vrch Živčáková už dříve přitahoval lidi kvůli několika pramenům léčivé vody. V roce 1958, právě 100 let po zjevení v Lurdech, se tady Panna Marie zjevila poprvé. Tento zázrak zažil na vlastní kůži Matúš Lašut. Panna Marie se mu zjevila celkem 7x a vždy mu nesla poselství o nápravě lidstva. Mnozí senzibilové potvrzují, že Turzovka je velmi silné energetické místo. Tryská tu ze země léčivá voda, kterou církevní hodnostáři vozí jako dárek na návštěvu do Vatikánu. KARLOV – Osada Karlov dnes patří k Josefovu Dolu, rozkládá se v mělkém údolí Tiché říčky (okr. Jablonec nad Nisou). Nedaleko Karlova stojí malá kaplička Panny Marie Bolestné. Kdysi byl na tomto místě přepaden mnich, který se vracel z posledního pomazání. Když se lupič začal na mnicha sápat, aby jej okradl, objevila se oslepující záře – nad mnichem se vznášela Panna Marie. Na památku této záchrany zde lidé nejdříve pověsili mariánský obrázek a později postavili kapličku. MORAVSKÁ MARIAZELL – Místo přezdívané podle slavné rakouské oblasti, si prý vybrala sama Panna Marie, aby tu zázračně vyléčila zdejšího kováře, se nachází na Rychnovském vrchu (asi 9 km severně od Moravské Třebové nad vesnicí Rychnov na Moravě). Dřevěný sloup s „Hugo navigací“ i směrovka cyklostezky ukazují k lesu, kde se má nacházet ve vzdálenosti 800 metrů Mariánské poutní místo, které je již od 12. století označováno za místo zázraků. Zaznamenány jsou nejrůznější příběhy, místo údajně pomáhá v léčbě nemocí a seznam těch, kteří zde prožili zázračné uzdravení, neustále roste. FILIPOV – Filipov je menší příhraniční obec v severovýchodní části Šluknovského výběžku. Ve Filipově se odehrálo nejmladší zjevení Panny Marie v českých zemích. Ve 3:15 v noci, dne 13. ledna 1866 se v domě č. 63 tkadleně Magdaleně Kade při modlitbě zjevila Panna Marie a přislíbila jí uzdravení. „Mé dítě, od nynějška se to hojí“. Dosud nevyléčitelně nemocná Magdalena (1835-1905) byla dalšího dne zcela zdráva a znovu mohla pracovat. K místu zjevení Panny Marie a zázračného uzdravení, začaly putovat zástupy lidí. Na místě zjevení byla postavena v letech 1873-1885 bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů, která se stala významným poutním místem – bylo přezdíváno „Lurdy severních Čech“. HORA ZVIR – Slovenská hora Zvir přitahuje ročně statisíce věřících – právě tady se měla v roce 1990 zjevit dvěma dívkám z blízké vesnice Litmanová (Prešov) Panna Marie. Zjevení se opakovalo každý měsíc pět let – do roku 1995. Dne 11. listopadu 1990 je místo zjevení na kopci dokonce oficiálně posvěceno církví a dodnes je Zvir vyhledávaným poutním místem. SUCHÝ DŮL – Suchý Důl je malebná vesnice, která leží 9 km od Broumova a 3 km východně od Police nad Metují. Ke zjevení Panny Marie v Suchém Dole mělo docházet v letech 1892-1895, ta se zjevovala Kristině Ringlové (1878-1957) na místě zvaném Ticháčkův les (celkem 23 mariánských zjevení). U lesní studánky, kde docházelo ke zjevením stojí Soudní brána. Od ní vychází křížová cesta s 12 zastaveními. Na místě nepatrné studánky byla vybudována nádrž na vodu s výklenkem. PYŠEL – Moravské Lurdy, tak se přezdívá malebné vesnici Pyšel na Třebíčsku. V roce 1893 se dívce jménem Julie zjevila v lese zvaném „Stráž“ Panna Marie. A zjevovala se jí opakovaně i v dalších dnech. I na tomto místě se Panna Marie zjevila v pramenu vody, a i zde docházelo k zázračným uzdravením. MCELY – Mcely (13 km od Nymburka) se staly známými v polovině 19. století (1849-1850), došlo zde k sérii událostí, pro které se vžilo označení „Mcelská zjevení“, „Zjevení Panny Marie třem děvčátkům“ nebo „Mcelský zázrak“. Tři děvčata dle popisů spatřila Pannu Marii, která je vyzvala k modlitbám za duše v očistci. Zjevení se několikrát opakovala, a to dokonce v přítomnosti dalších lidí. Tohoto případu si dokonce povšimla i spisovatelka Božena Němcová, která o Mcelských událostech psala do Národních novin, které vydával Karel Havlíček Borovský. HRADIŠŤSKÝ KOPEC – Nad Konstantinovými Lázněmi (okr. Tachov) se tyčí 632 metrů vysoký vrch Hradišťský kopec. V 17. století se tu ztratila dcera ženy hajného a do večera se nevrátila domů. Nalezli ji až druhý den, jak seděla v jednom dolíku pod skalami. Když se jí zeptali, zda se tu v noci nebála, holčička odpověděla, že se u ní objevila krásná zářící paní s chlapečkem, který si s ní hrál. Byla to snad Panna Marie s Jezulátkem? A tak rodiče nechali na tomto místě postavit sochu Panny Marie. PŘEŠTĚNICE – Obec Přeštěnice se nachází v jižních Čechách v okrese Písek. I zde se traduje o dalším zjevení záhadné ženy, které se událo ve 20. letech 20. století. Žil zde chlapec František Koutník, který v 15 letech silně onemocněl (nemohl normálně chodit ani přijímat potravu). Takto strádal 5 let a lékaři již nad ním zlomili hůl. A tak 14. února 1928 se rozhodl spáchat sebevraždu – čekal až doma všichni usnou, ale jeho únava byla silnější. V noci ho probudila silná bolest v páteři a velké bílé světlo. U jeho postele stála vysoká štíhlá žena v bílých šatech, kterou považoval za sv. Terezii, neboť se o ní často mluvilo v nemocnici. Ta mu řekla: „Nehřeš“! Ještě v tomto roce budeš zdráv! Zjevila se mu ještě několikrát a naposled mu řekla „Vstaň a choď“! A skutečně se chlapec začal za nějaký čas uzdravovat. VILÉMOV – Vilémov je malá obec v okrese Děčín (Ústecký kraj). Traduje se, že v roce 1646 se nemocné dceři místního sedláka zjevili dva andělé a pobídli ji, aby se uzdravila vodou z pramene, na který ukázali. A tak se prý i stalo. Později zde vzniklo i mariánské poutní místo. Zázračný léčivý pramen stále vydává dobrou vodu, je volně přístupný, takže jeho účinky můžete vyzkoušet také. STRAŠÍN – Obec Strašín leží na hranici CHKO Šumava asi 10 km od Sušice a 6 km severovýchodně od Kašperských Hor. Strašín je významným poutním místem a také místem opředeným řadou legend. Nejznámější je ta o zjevení Panny Marie, která ve skále za kostelem prstem utvořila důlek, ze kterého dodnes prýští voda, která prý dokáže léčit oči. Nejmenší studánka šumavského podhůří nevysychá ani za největšího sucha. Říká se, že se u křížku pod kostelem zjevuje bílý přízrak, který se promění v bílou holubici, 3x oblétne kostel a zmizí. KLOKOTY – Klokoty jsou bývalou samostatnou obcí, která v současnosti patří k místní části města Tábor. Na Klokotské hoře vyvěral již ve středověku léčivý pramen, kvůli kterému do těchto míst putovalo mnoho lidí. Zájem o horu však navýšilo zjevení Panny Marie ve 13. století. Matku boží na stráních Klokotské hory spatřili pasáčci pasoucí dobytek, zjevila se jim jako bíle oděná krásná dívka. Dva muži nelenili a jali se dívku oslovit. V ten moment se však k postavě snesli dva Andělé a spolu s dívkou vzlétli k nebesům. Od těch dob se zjevení říká Panna Marie Klokotská. HEJNICE – Město Hejnice se nachází asi 16 km od Liberce. Podle pověsti zde ve 13. století došlo k zázračnému uzdravení. Chudý řemeslník z nedaleké vsi Lužec měl nemocnou ženu i dítě. Jednoho dne usnul pod lipou a spatřil zjevení andělů, kteří mu pomohli rodinu uzdravit. Jako vděk byl na místě lípy postaven dřevěný kostel. Protože ale nestačil obrovskému množství poutníků, byl v roce 1252 nahrazen kamennou gotickou kaplí. NICOV – Vesnička Nicov se nachází u městečka Plánice (okr. Klatovy). Nedaleko nicovského kostela se nachází studánka, která prý měla zázračnou moc. Jedna slepá dívka si vodou vymyla oči a prohlédla. Zázrak se stal na přímluvu Panny Marie, která se tady často zjevovala. SMRŽOV – Smržov leží v trojúhelníku mezi Jaroměří, Opočnem a Smiřicemi. Ve svahu nad potokem v Rasošském (Pleském) lese severovýchodně od obce stojí u studánky kaplička Panny Marie. Podle místní pověsti ji postavil ponocný a zvoník Jan Malý, který měl v roce 1879 opakovaně ve snu zjevení Panny Marie, která ho o to žádala. Později zde byla vybudována i křížová cesta, která mimořádnou atmosféru tohoto místa ještě posílila. SPÁLOV – Spálov je městys, který se nachází v okrese Nový Jičín. Ke konci třicetileté války byl podle pověsti ve zdejší skalní jeskyni vodou z jejího pramene zázračně uzdraven voják, a to na přímluvu Panny Marie, která se mu zde zjevila po jeho vroucích modlitbách. Mlynář z blízkého Spálovského mlýna pořídil do jeskyňky obraz Panny Marie. Postupem času se k obrazu přicházelo modlit a prosit o pomoc v nemocech a strastech stále více a více poutníků. Spálovští se zavázali konat každoročně 8. září pouť ke Skále Panny Marie. KŘTINY – Jedním z nejznámějších míst u nás, kde se v minulosti zjevila Panna Marie, je oblast městysu Křtiny nacházejícím se nedaleko Brna. Podle vyprávění se Panna Marie zjevila v nedaleké Bukovince při velké bouřce na rozkvetlém kaštanu, ze kterého šlehaly blesky. Tehdejší událost připomíná kamenná soška Panny Marie, která nyní stojí na hlavním oltáři křtinského chrámu. Dodnes se traduje, že má toto poutní místo neuvěřitelně silné léčivé účinky. Ostatně v průběhu staletí se v kostele odehrála celá řada zázraků. V nejrozvinutější podobě zachycuje křtinské zázraky Poutník Křtinský, který uvádí přímou statistiku téměř čtyřiceti druhů zázraků vykonaných Pannou Marií Křtinskou. Celkově zachytil téměř 600 zázraků! Nejvíce konkrétních zázraků se vztahovalo k přelomu 17. a 18. století, konkrétně k letům 1694- 1705. Kromě „běžných“ zázraků (např. vyléčení nejrůznějších nemocí) zde měly být zaznamenány také zázraky „skutečné“, které se měly týkat vyšších vrstev společnosti. )

Cintamani: Mimozemský kámen, který pochází z hvězdného systému Síria

Cintamani: Mimozemský kámen, který pochází z hvězdného systému Síria

„Je nutné zvyšovat svůj duchovní, psychický a energetický potenciál, který bude sloužit spolehlivým ochranným štítem proti mocným Kosmickým paprskům v nastávajícím období změn“. Legendy z východní Asie a Tibetu vypráví o tajemném kameni „Čintámaní“, který byl v dávných časech přivezen na Zemi ohnivým hvězdným koněm Lung-tao ze souhvězdí Orion. Jiná verze této legendy hovoří o původu kamene Čintámaní ze Síria. V sanskrtu je pojem Čintámaní překládán jako „božský kámen měnící vědomí“. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá – s významem, myšlenka, přání, touha, starost, péče a mani – klenot, cennost. Dohromady tedy „klenot přání“, „klenot myšlenek“ apod. Můžete se setkat s názvy Cintamani, Cintanami, Čintámaní, Čintamani atd. – jedná se o totéž. Podle původní tibetské legendy byly části kamene Čintámaní rozmístěny na některých místech Země a ta se v pozdějších časech stala rozvinutými centry vývoje lidské civilizace. Jeden z úlomků vlastnil atlantský císař Tazlavoo, který proslul svými nadlidskými schopnostmi a byl považován za posla bohů, jiný je uložen v Tibetu a jeho střežení bylo hlavním úkolem dalajlámů, další kus byl původně umístěn v Kašmíru a pověst vypráví, že jej s sebou odnesli Hebrejové do Palestiny. Konečně poslední z Čintámaní má být dosud uložen ve středu Evropy. Říkalo se, že byl vyřezán z minerálu černé barvy s blýskavými pruhy a původně vypadal jako mnohostěn. Zároveň se vypráví, že se nejedná o obyčejný kámen. Vědci by nebyli schopni plně ho prozkoumat, protože v časoprostoru, vnímaném lidmi, existuje pouze z části. Kámen je symbolem krystalizovaného duchovního ohně, pozitivních vlastností ducha – trpělivosti, odvahy, laskavosti, věrnosti, lásky atd. V energetickém a duchovním prostředí Síria se nachází domov „Velkých učitelů“ našeho lidstva Sírius se nachází v souhvězdí Canis Major, které je také známé jako souhvězdí „Velkého Psa“. Tato hvězda je více jak 20x zářivější než naše Slunce a je také 2x hmotnější. V noční době je Sírius nejjasnější hvězdou na obloze a jeho bílo namodralá záře byla sledována našimi předky od samotného úsvitu času lidské civilizace. Není tedy divu, že Sírius byl ctěn prakticky všemi civilizacemi. Artefakty starověkých civilizací vypovídají o tom, že Sírius měl obrovský význam v astronomii, mytologii i okultismu. Mysterijní školy o Síriu hovořily jako o „hvězdě za hvězdou“. Narážely tak na zvláštní energetické a zřejmě i duchovně evoluční spojení mezi naším Sluncem a Síriem. Pokud je sluneční záření a teplo Slunce odpovědné za udržení živého fyzického světa na naší planetě, pak Sírius byl vždy považován za patrona a mentora duchovního světa všech živých forem uvnitř naší sluneční soustavy. Jeho světlo bylo považováno za „duchovní světlo“ na rozdíl od světla Slunce, které osvětluje fyzický svět, který byl a je považován za prostředí „velké iluze“. Kámen Čintamani je v současné době největším vibračním kamenem působícím na Zemi „Nechme na nás kameny působit, jsou našimi průvodci životem a transformací. Propojují nás s energií, která proudí na matku Zemi z Galaktického centra a Světelné rady, kde se nacházejí všichni mistři a učitelé“. Naše spojení s energiemi Země lze názorně předvést na léčivých schopnostech kamenů. Každý minerál má svou jedinečnou molekulární vibraci, která dokáže ovlivnit a zesílit energetické vibrace čaker. Jakmile se duchovní tělo uzdraví, fyzické tělo se s tímto zdravím a rovnováhou musí sladit. Pro mnoho lidí disponují krystaly silou, která spouští samouzdravovací schopnost těla navzdory tomu, že se věda k tomu staví skepticky. Kámen Čintamani vznikl po dopadu těles z Vesmíru na Zemi z hvězdného systému Síria, po explozi planety v tomto souhvězdí. Jedná se o kámen bez hranic a bez omezení. Díky tomu účinkuje mimořádně rychle a s obrovskou silou. Pomáhá pravdě, odráží jednotlivé lidské vlastnosti a nemilosrdně odhaluje trhliny. Umožňuje důkladné a do hloubky jdoucí léčení duše. Také pomáhá při cestách do minulých životů, kde dokáže vyléčit „hnisající“ emoce a traumata, jejichž vliv přetrvává až do současnosti. Je to silně ochranný kámen vytvářející štít proti všemu negativnímu. Pohlcuje negativní energii z okolního prostředí a ve chvílích, kdy je to třeba, dokáže posilovat svého nositele. Přináší pomoc vysoce citlivým lidem. LÉČEBNÉ VYUŽITÍ – Největším darem je možnost vhledu do příčin nerovnováhy. Napomáhá strávit vše, co je těžko přijatelné. Současně usnadňuje i fyzické trávení. Zbavuje organismus toxických látek, odstraňuje bloky a napětí jak ve fyzickém, tak i v jemnohmotném vyšším těle. Snižuje bolest při artritidě, problémech s klouby, křečích a zraněních. Má vynikající vliv na krevní oběh. Buďte si vědomi toho, že Cintamani zvětšují a odhalují jakoukoli temnotu ve vás! Před tímto kamenem nelze nic zatajit! Tím, že umí nabídnout způsob, jak se zbavit všech destruktivních a oslabujících vlastností, nás podněcuje k dalšímu růstu a během celého procesu nám poskytuje stabilní podporu. Pro mnoho lidí může být příliš velká síla kamene nezvládnutelná a raději by měli dát přednost jemněji působícím kamenům. Mimořádně účinným pomocníkem je pro terapeuty a poradce, neboť není pouze nástrojem umožňujícím proniknout k jádru problémů, ale rovněž kamenem schopným odebírat energie, které v důsledku těchto problémů vznikají. Kámen Cintamani zesiluje to, co v člověku dominuje! Vynáší na povrch narušenou rovnováhu a stinné vlastnosti. Zvýrazňuje veškeré negativní energie, které lze díky tomu plně prozkoumat a poté odstranit. Vaše sny mohou začít být živé a intenzivní a nemusíte z toho dobře spát, pokud budete mít kameny u postele, nebo je budete mít blízko místa, kde odpočíváte. Podle některých zdrojů je velmi nebezpečné nosit kámen, který vydává vibrace Temnoty… Masatoshi Takeshita (japonský alternativní spisovatel a terapeut) se vyjádřil k závažnému problému, který probíhá již několik let. V čem spočívá? Našla se spousta lidí, kteří začali tyto kameny zakopávat do země na důležitých energetických místech tak, aby kameny tvořily tvar květu života, tedy pravidelnou mřížku. Masatoshi o problému píše takto: „Dostal jsem fotku kamenů Cintamani. Každý kámen emituje velmi špatné vibrace, vibrace absolutní temnoty. Proč se lidé domnívají, že kámen emitující vibrace Temnoty, naplněný tak destruktivní energií je „svatým kamenem“? Toto je první otázka, kterou si kladu. A mám další otázku: Proč explodovala planeta, odkud pocházejí kameny Cintamani? To je důvod, proč vždy varuji: Držte se dál od temnoty. Zdá se však, že mnoho lidí, kteří se nazývají „pracovníky a válečníky světla“, je v důsledku toho chytře navedeno k tomu, aby pomohli temnotě. Existuje mnoho různých krásných způsobů, jak můžeme změnit naše životy a tento svět. Můžete provádět trvalé změny ve prospěch všech. Nepotřebujete na to kámen, nebo něco jiného. Jste krásná silná milující lidská bytost. Zapomněli jsme, jakou moc máme sami o sobě! Kdybychom se jen více milovali, věděli bychom to. Při výběru léčivých kamenů věřte srdci a své vlastní intuici Nejvhodnější způsob výběru je podle vlastní intuice. Kámen, který Vás osloví jako první, často bývá ten správný. Kameny si totiž vždy hledají své budoucí majitele a ne naopak. Proto si v podstatě nevybíráte kámen Vy, ale on si vybírá Vás! Něčím nepopsatelným člověka podvědomě přitahuje, protože tajemství, která jsou v minerálech ukryta, nebyla dosud zcela odhalena. Věřme tedy svému srdci a své intuici. Rozum nechme stranou! Zprávy (vibrace) od léčivých kamenů jsou jemné a chce to více nastražit „uši vnímavosti“. Postupně budete tuto energii vnímat podobně silně a samozřejmě, jako třeba vodu v dlani. Čím více dáte léčivým kamenům prostor a otevřete jim cestu do svého nitra, tím více vám budou pomáhat. Říká se, že léčivé kameny ve Vás odkrývají to nejlepší, co ve vás dřímá, ukazují vaše pravé já bez ega a bez povrchních „masek“. Mějte je za své přátele a pomocníky a děkujte jim za jejich pomoc a vedení. Oni vaši vděčnost „uslyší“. )

Smírčí kříže – Svědci dávných tragédií

Smírčí kříže – Svědci dávných tragédií

„Působí již tím, že jsou. Stojí osaměle a mají zvláštní kouzlo, zvláštní osobitou krásu. A ještě něco: vyvolávají zvláštní tajemný dojem. Možná že právě tím přitahují pozornost. Zdá se, že ztělesňují jakousi naléhavou otázku. Nebo snad stejně naléhavou výpověď? Jenomže o čem? Co vlastně znamenají“? Pokud naše oči zavadí o kříž stojící volně v krajině, první myšlenka, která nám přijde na mysl, je, že tu někdo zemřel. A že tento kříž označuje i jeho hrob, což způsobuje silná tradice křesťanství zakořeněná v našem podvědomí. Již od středověku se hrob označoval křížem, aby upozornil na to, že je tu pochován křesťan. Na některých místech, ať už v přírodě nebo přímo na návsi, výjimečně i ve městě, se můžeme setkat s kamennými kříži, jejichž přízvisko „smírčí“ se odvozuje od slov smířit se nebo usmířit se. Tyto památky tiše upomínají na tragické události, které se mezi lidmi odehrály v dávných časech. Většina z nich už svoje tajemství nikdy neprozradí...Smírčí smlouvy, které se k jejich vzniku vážou, byly ztraceny nebo se rozpadly na prach. KAŽDÝ JE JINÝ, ALE JEDNO MAJÍ SPOLEČNÉ – SKRÝVAJÍ V SOBĚ NĚCO TAJEMNÉHO... Jsou různě staré, různě utvářené, některé z nich pečlivě opracované, jiné nahrubo otesané. Spatříte je tu a tam na nenápadných místech, tyčící se v krajině nebo až po ramena zapadlé do hlíny, vyvrácené či ležící na zemi, zasazené do zdi. Všechny jsou vyrobeny z jednoho kusu kamene, ale každý má jiného tvůrce, protože autorem měl být sám vrah (i když nemůžeme vyloučit to, že nechal kříž zhotovit za peníze u kameníka). Obecně se předpokládá, že výroba takového kříže je náročná, a především zdlouhavá práce. Jak dlouho trvalo provinilci vyrobit smírčí kříž? Tato otázka zůstala pro badatele dlouho záhadou, dokud na ni neodpověděl Jiří Bušek svým experimentem v roce 1997. Rozhodl se, že sám bez jakýchkoliv zkušeností zhotoví kříž z kamene (z nástrojů využil pouze kladivo a několik sekáčů na dokončení). Celkem výroba kříže včetně vysekání letopočtu a petroglyfu trvala přibližně 20 hodin. Nejčastějšími typy v přírodě jsou kříže latinské a řecké. Některé kříže jsou bez jakéhokoliv vyobrazení či nápisu, pouze čistě holé. Jiné zase mohou mít na sobě jen důlky, které pouze dráždí lidskou fantazii. Krásnější jsou kříže, které jsou zdobeny odborně tzv. petroglyfem neboli obrazcem, většinou vražedné zbraně nebo symbolem profese člověka, kterého se smírčí kříž týkal. Např. meč, kladivo, sekera, oradlo apod. Ale mohou se objevit i jiné obrazce, např. jen vyrytý kříž na kříži nebo sluneční kříž. Výjimečně může být na kříži i nápis, jenž stručně vypovídá o události, která se zde odehrála. Většina kamenných křížů v přírodě je nositelem hrůzného tajemství, které nám už kříže neprozradí. Jisté ale je, že označují místa smrti, ačkoliv tu oběť pochována není. SMÍRČÍ KŘÍŽ JAKO SYMBOL POKÁNÍ A KONEČNÉHO USMÍŘENÍ NA MÍSTĚ ZLOČINU Uvažujeme-li v současné době o smyslu a účelu stavění smírčích křížů, nemůžeme se nezmínit o skutečnosti, že v době, kdy byly tyto kříže stavěny, existoval odlišný přístup k řešení trestných činů, než je tomu dnes. Zatímco v současné době jsou trestné činy posuzovány, řešeny a postihovány na podkladě zákonných norem, ve středověku byl postup k řešení těchto trestných činů podstatně odlišný. Podle tehdejšího zvykového práva mohl totiž provinilec využít zásady „Kde není žalobce, není ani soudce“. Základem pro vznik smírčího kříže je smírčí smlouva. Ta uděluje obviněnému za povinnost postavit kamenný kříž na místě vraždy či jiného násilného činu, ale nejen to. Smírčí smlouvy obsahují mnohem více požadavků, které musí delikvent splnit, pokud chce, aby mu bylo odpuštěno. Ovšem dnes ze seznamu požadavků se dochoval většinou jen kamenný kříž. Ale existují i smírčí smlouvy, kde kamenný kříž nebyl povinností. Většina požadavků obsahovala finanční zajištění rodiny pozůstalého a zaplacení církevního obřadu a pomůcek (např. uhradit zádušní mši, koupit množství vosku kostelu na svíce, vykonat kajícnou pouť apod.). Pokud vše dotyčný pachatel splnil, bylo mu odpuštěno, došlo ke smíření s pozůstalými a věřilo se, že i s duší zesnulého a se samotným Bohem. To bylo potvrzeno zápisem na konci smlouvy: „pokáno a usmířeno“. Ale co se stalo, když pachatel podmínky nesplnil? Vyšel z toho bez pokání či jiného projevu kajícnosti, dokonce bez trestu? To už nikde dohledatelné není. Pouze ve smlouvě bylo uvedeno, že dotyčný už nemůže být brán jako poctivý člověk. Také celkový počet smluv čítá pouze 62 na celou Českou republiku. To vyvolává domněnku, že mohly být smlouvy ničeny nebo dokonce páleny po jejich naplnění. Písemné smírčí dokumenty se dochovaly ve formě samostatných listin, zápisů v městských nebo církevních knihách. SMÍRČÍ SMLOUVA Z ROKU 1548 Z KŘÍNOVA Zavražděn byl Andreas Mestl z Křínova. Smlouva byla sepsána mezi jeho vrahem Filipem ze Stanu a Markétou Mestlovou, vdovou zabitého. Smlouva je výjimečná nejen tím, že k ní byl nalezen smírčí kříž, ale také tím, že byly také uvedeny rozměry kříže. Zjištěné míry nalezeného kříže jsou u hlavních os 145x88 cm a odpovídají 5x3 stopám (při délce stopy 29,6 cm). Zajímavý je fakt, že pachatel musel nést k hrobu oběti meč se svící a prosit u hrobu zavražděného o odpuštění. Ve starém českém trestním právu byly známy případy, kdy si viník u hrobu oběti lehl na zem, poškozený mu lehce stoupl na hlavu a přiložil mu na hrdlo meč. Viník byl tímto pokořen a strany usmířeny. Kříž s oblými obrysy a s kratším levým ramenem stojí u cesty pod vsí, která vedla ke Křínovskému mlýnu. Smlúva o mord v Křínově zběhlý Jakož jest Philip z Stanu, na tento čas v Německým Beranově, zamordoval Andrease Mestla v Křínově i stala se jest o to smlúva dobrovolná a dokonalá mezi týmž Philipem z jedné a Markétou vdovou po týmž Mestlovi pozústalú a na místě jejím Krištofem Mestlem z Křínova a Hansem Mestlem z Teplé, strejcy zamordovaného Andrease, strany druhé taková, že on, Philips, v neděli nejprvpříští po Středopostí v Votíně má tři mše dáti slúžiti a hned po kázání v pokoru náh sa po pás sám třetí má jíti meč a svíci tři libry vosku nésti a na hrobě nebožtíka klekna přátel odprositi má, pro Buoh aby mi to odpuštěno bylo, jakž toho obyčej jest. Potom sám desátý jíti má a na místě tom, kde nebožtík zabitý jest, kříž kamenný postaviti do dne a do roka konečně zvejši pěti šlépějí mužských a z šíři 3 šlépějí. Nadto všecko (vdově) 20 kop grošů míšenských dáti a vyplniti má na roky vdolepsané. Item na velikú noc nejprvpříští má dáti 5 kop grošů a potom ročně pořád zběhlá léta na každú velikú noc má dáti po 5 kopách grošů a takové peníze zde v Plzni na rathauze před pana purkmistra a pány klásti má. Za to všecko rukojmě jsú Erhart Gabriel, Ondra Urbanú syn a Bastl bratr jeho, Jeronymus Jestřáb, všichni čtyři z Chlumčan, Kub z Červeného Aujezda, Jakl z Německého Beranova a všichni společně a nerozdílně. Actum feria 6 ante Invocavit 1548. Smluvčí toho byli Bartoloměj řezník, Pavel Doudleb, Erhart Puchanner, Matuš sladovník, rukojmě slíbili rukou dáním. Anno MDXLVIII feria 4 post Pasche Philip z Stanu položil na svrchupsanú smlúvu 5 kop míšeňských grošů. Šimon Kralovický přinesl nahoru ty peníze. Anno 1569 feria 2 post Jubilate těch 5 kop vydáno Mestlovi Křelichovi, vynášeli mu Matheus Houff a Zygmund Salzman konšelé. )

Permoníci – Elementárové země, důlní skřítci a strážci pokladů

Permoníci – Elementárové země, důlní skřítci a strážci pokladů

„A jako drží ochrannou ruku nad doly svatí a světice, tak zase podzemní temné hlubiny hlídají a ovládají skřítkové. Velmi často se ukazují havířům. Jsou to tříloketní stařečkové s vousy až po břicho, někdy v havířském oblečení se svítilnou, kladivy a ostatní výzbrojí. Když se neposmíváš, když nemáš v úmyslu chovat se zle, nic nedělají, ale na některých místech řádí a tváří se velmi ošklivě. V Kutné Hoře je velmi často viděli běhat do štol a zase z nich vybíhat, a to ve velikém množství. Jeden starý rukopis udává dokonce léta, kdy za nepřítomnosti havířů – hrozilo tenkrát velké neštěstí – slyšeli lidé, jak tito permoníci škrabou, kopají, tlučou a vůbec konají havířské práce. Někdy skřítkové po vzoru havířů opracovávají kladivem železo na kovadlině. Ve stejných dutinách pak lze slyšet nepatrné, ale velmi časté údery, jako by najednou kovali tři, čtyři kováři...“ Permoník, jakožto démon obývající a střežící doly, je víceméně známý po celé Evropě – s drobnými vzhledovými a charakterovými obměnami, a samozřejmě i pod různými jmény. Samotné slovo permoník je odvozeno z německého Bergmännchen, v překladu „důlní mužíček“. Toto jméno se objevuje v mnoha variantách: permon, perkmon, pergmon, prkmont, perkást. Permoníci se vyskytují všude tam, kde se v minulosti nacházely štoly a různé důlní stavby jako např.: na Kladensku, Ústecku, Příbramsku, Kutnohorsku, Jáchymovsku nebo na Jílové a Ostravsku. Trpaslíci se v různých podobách zjevují v lidové slovesnosti už od pradávna Už Homér popisuje války trpaslíků s jestřáby ve svém Eposu Iliada, ale se zmínkami o tajemných malých bytostech se můžeme setkat už ve starověkém Egyptě. Jsou součástí germánské mytologie, vyskytují se např. v Eposu Edda. V Eposu Edda ze severské mytologie se trpaslíci zrodili z larev, které rozkládaly tělo obra Ymira. To byl bájný obr, ze kterého bohové stvořili celý svět. Trpaslíci jsou tedy spojeni už od počátku se smrtí a sami, podle eddické Písni o Vaftrúdnim, vznikli jako první tvorové. Trpaslíkům pak bylo bohy určené podzemí. Claude Lecouteux ve své knize Trpaslíci a elfové středověku cituje neznámého autora z 15. století. Ten ve zkratce uvádí, že trpaslíci byli stvořeni jako první, protože země a hory byly plné zlata a drahých kamenů. Dříve musela existovat stvoření obdarovaná moudrostí a znalostí tohoto prostředí a stvoření schopná rozeznávat dobro od zla, aby všechny ty ukryté poklady sloužily svému účelu a byly uchráněny. I když tato pověst a následující text naznačují, že povaha trpaslíků by měla být veskrze dobrá, spousta dalších pověstí nás přesvědčuje o tom, že trpaslíci byli povahy všelijaké. Existují proto i názvy odlišující tyto dobré skřítky od těch zlých. K těm se zlými úmysly patří např. skřeti či goblini. Mezi ty hodné patří permoníci, kteří jsou spjati s hornictvím. Věřilo se také, že trpaslíci mají své krále, kterými jsou právě duchové příslušných pohoří. Mohl jím být tedy například Krakonoš. Jsou ostražití, spravedliví a přátelští... Permoníci vynikají řemeslnou zručností především ve zpracování kovů a střežení pokladů. Ve vztahu s lidmi působí pozitivně, člověku mají přinášet dobrodiní a poučení. Když člověk nevyužije šanci, kterou mu permoníci dají k dobrým úmyslům, ale přemůže ho chamtivost, nedostane se mu žádné odměny. Pokud člověka trestají, tak nikoliv pomstychtivě, ale tak, aby člověku dopřáli poučení. Když člověk jedná s čistým srdcem a nezištně, je odměněn. Permoníci nejsou zlomyslní, ale mají smysl pro humor a občas někoho z žertu poškádlí. Když horník potkal permoníka, měl ho pozdravit hlasitým „Zdař Bůh“, a pokud mu tato bytost vstoupila do cesty a odmítla uhnout, měl ji podlézt mezi nohama. Permoníci se zjevují v různých velikostech. Od 30 cm až do jednoho metru. Většinou jsou oděni do starých havířských halen s kápí. I oni, stejně jako král, nosí za pasem stříbrné kladívko. To každému ukáže skryté poklady podzemí, a i tu nejtvrdší skálu lehce rozbije. Každý permoníček si své kladívko hlídá jako oko v hlavě. Nedej bože, kdyby ho zapomněl v dole, kde pracují lidé a lidská ruka se jeho nástroje dotkla. Člověku pak kladívko slouží jako permoníkovi, ale pro původního majitele ztratilo svou moc. Ten ho musí do roka získat zpět, aby mu král vrátil jeho kouzelnou moc. Nepodaří-li se mu získat zpět své nářadí, musí za trest opustit podzemní království. Ve světě lidí pak permoníček žalem umírá a proměňuje se v kámen. Jsou známy příběhy, kdy havíř našel stříbrné kladívko a permoníkovi jej zapřel. Ten ale brzy zjistil, že ho dotyčný skutečně má a prosil jej o vrácení. Jako náhradu nabídl poklady země, drahé kameny a zlato. Havíř se mu však vysmál, že mu kladívko přinese větší zisk. A i když jsou permoníci mírumilovní, v tomto případě se tuze rozzlobil a zle se pomstil. Havíře zasypal a kladívko si vzal zpět. V jiném příběhu však byl havíř rozumný, kladívka se ani nedotkl, jen ho přikryl svou blůzou. Když pak skřítek svůj nástroj hledal, nabídl člověku výhodnou odměnu. Horník nabídku přijal a permoník mu pak za odměnu po celý rok pomáhal v práci. A kam se vydat na výlet za permoníky, trpaslíky a skřítky? Povědomí o trpaslících udržuje i mnoho artefaktů ve městech i v krajině. Například dominantou bývalého Lumpeho parku (současná ZOO Ústí nad Labem) byl tzv. Trpasličí hrádek vystavěný z kamení. Při výletech ústeckým krajem můžeme navštívit Trpasličí díru, což je název pro zbytek odvodňovací štoly z 16. století ve skále u obce Kletečná. Další odkazy na trpaslíky nacházíme například v Jetřichovicích, kde je možné spatřit Trpasličí jeskyni a projít se Trpasličí stezkou s reliéfy trpaslíků. V Malečově v okrese Ústí nad Labem je možné navštívit Trpasličí kameny, na Děčínsku mezi Labskými pískovci lze najít Trpasličí studánku. O popularitu trpaslíků se velmi zasloužila i někdejší Mareschova továrna na zahradní trpaslíky, povědomí o těchto bájných tvorech udržuje i Ústecké Muzeum, které např. v roce 2004 uvedlo projekt Rok trpaslíka. • Kašna se sochou permoníka v Oslavanech – Postava permoníka patří mezi symboly města Oslavany. V současné době zdobí socha permoníka také kašnu na náměstí. Kašna byla zhotovena z pískovců z okolí města a voda, která do ní vede, vyvěrá z místních dolů. Místní tvrdí, že pokud se permoníka dotknete a vyřknete svoje přání, splní vám ho. • Soška permoníka na Dobré Vodě – Pokud se někdy ocitnete v blízkosti nejvyššího bodu Českomoravské vrchoviny – Javořice, zastavte se ve vesničce jménem Dobrá Voda. Od středověku se tam těžilo stříbro a objevila se i spodní voda, která prý pomáhala uzdravovat různé nemoci. Slavné hornické časy připomíná na kopečku nad vesnicí socha permoníka. Píše se u ní: „Kdo nos můj pohladí, celý rok pak svůj na poklady míti bude“. • Stezka krušnohorských pověstí – Turistická stezka krušnohorských pověstí je zajímavým místem pro turisty, kteří chtějí poznat tuto oblast z pohledu místních legend a pověstí. Pod vrcholem Plešivce se seznámíte s celou řadou mýtických postaviček, které jsou provázané s Krušnými horami. Setkáte se například s postavami jako je Ohnivec, hejkal, stromové ženy či obřím skřítkem, který podle pověsti chrání krušnohorské lesy. Kromě soch stezka nabízí i jednu z nejkrásnějších krušnohorských vyhlídek. Hlavně nepískat!!! Jednu věc však permoníci z celého srdce nesnášejí. Kupodivu je to taková maličkost, jako když si někdo pod zemí začne pískat. Takové chování mohou potrestat tím nejstrašnějším způsobem, katastrofálním závalem. )

Ztracená křídla – Nejzáhadnější zmizení letadel v historii lidstva

Ztracená křídla – Nejzáhadnější zmizení letadel v historii lidstva

Lidé po dlouhá staletí toužili ovládnout vzduch, dávno před tím, než se provedení skutečného ustáleného pilotovaného letu stalo realitou. Jedněmi z hlavních průkopníků byli Leonardo da Vinci, jehož studie otevřely nový pohled na letectví a Angličan George Cayley, který jako první identifikoval a popsal základní aerodynamické síly a navrhl letadlo, jež mělo základní elementy moderního letadla. První let letadlem byl uskutečněn 17.12. 1903 bratry Wilburem a Orvillem Wrightovými. Let tehdy trval 12 vteřin a letadlo uletělo dráhu 36 metrů. V roce 1908 byl proveden první let s cestujícími. Známá statistika říká, že letadlo představuje nejbezpečnější způsob cestování. Šance, že vás během letu potká nějaká havárie, je ve srovnání s jízdou automobilem nesrovnatelně menší. Jenže když už se něco ve vzduchu pokazí, prožívají pasažéři většinou už jen pár hrůzných posledních vteřin čekání na jistou smrt...a někdy také naprosté vypaření z povrchu zemského. Věděli jste, že za posledních 70 let zmizelo zhruba 90 komerčních letadel, a to úplně beze stopy? LET MH370 – JEDNA Z NEJVĚTŠÍCH ZÁHAD V DĚJINÁCH LETECTVÍ! Boeing 777 odstartoval svůj noční let do Pekingu 8. března 2014 z mezinárodního letiště v Kuala Lumpur. Na palubě bylo 227 cestujících a 12 členů posádky. V kokpitu velel kapitán Zaharie Ahmad Shah, třiatřicetiletý zaměstnanec společnosti. Měl na kontě 18 tisíc letových hodin. Byla tmavá a teplá bezměsíčná noc s převážně zataženou oblohou, když se toho sobotního rána v 0:41 proudové letadlo odlepilo od ranveje. Na palubě seděli obchodní cestující, turisté i studenti. Byly tam rodiny, páry i svobodní z Indonésie, Malajsie, Číny, Austrálie, Ameriky a devíti dalších zemí – globální komunita, jaká je na mezinárodních letech běžně k vidění. Protože Kuala Lumpur a Peking leží ve stejném časovém pásmu a přistání bylo naplánováno na časné ráno, většina cestujících pravděpodobně spala, když se poprvé vyskytly potíže. 38 minut po startu, těsně před vstupem do vietnamského letového prostoru, se piloti ještě zcela klidně rozloučili s malajsijským řízením letového provozu – popřáli dispečerům dobrou noc. Bylo to naposledy, kdy se z kabiny ozval lidský hlas. Tři minuty na to, ve výšce 10 600 metrů a v letové rychlosti 870 km/h, letadlo Malaysia Airlines číslo 370 zmizelo z radaru. Radarový odpovídač letounu přestal reagovat, aniž by letadlo vyslalo jakýkoli nouzový signál. Místo radiového spojení se ozývalo jen statické praskání a huhlání. Vojenské radary ovšem letoun v té chvíli stále ještě sledovat zvládly, a to, co zaznamenaly, je možná to nejpodivnější na celé havárii. Boeing se totiž podle záznamů nejdřív prudce otočil západním směrem, vzápětí vystoupal do 13 500 metrů nadmořské výšky, a pak naopak klesl jen do necelých čtyř kilometrů. Znovu zahnul, tentokrát na jih. Ve 2:40, hodinu a 18 minut po prvotní ztrátě kontaktu, ho nad jihočínským mořem definitivně ztratil i vojenský radar. Tohle všechno pozvedlo vlnu všemožných teorií. Ať už o těch o nepovedeném únosu, o sebevraždě pilota, únosu mimozemšťany anebo že bylo nahrazeno letem MH17, který byl sestřelen nad Ukrajinou o tři měsíce později. S asi nejzajímavější teorií přišel odborník na letectví Jeff Wise, který vedl reportáž stanice CNN ohledně zmizelého letu MH370. Zaměřil se na fakt, že dvacet zaměstnanců společnosti Freescale Semiconductors, která vyrábí součástky pro letadla, se specializovalo na maskovací technologie a že se nacházeli na palubě letadla. Kdy a jak se let MH370 vlastně ztratil a proč dodnes nevíme, kde je? Ani 10 let po zmizení letadla nemají příbuzní cestujících klid. Jediné, čeho se dožadují, jsou odpovědi na to, co se stalo s jejich nejbližšími. „Kam se to letadlo podělo? Kde jsou cestující?“ – tázal se například muž, který měl na palubě syna. Malajsie oznámila, že zvažuje obnovit pátrání. Je tedy otázkou času, zda se jim to podaří a zda příbuzní cestujících konečně naleznou klid. V HISTORII JE VŠAK VÍCE PŘÍPADŮ, KDY BEZE STOPY ZMIZELO LETADLO... • Vojenský let 739, rok 1962 – Jeden ze ztracených letů se dostal i do „učebnic záhadologů“. Vojenské letadlo odletělo z Kalifornie naložené 90 cestujícími. Zmizelo zcela beze stopy, aniž by se dostalo ke svému cíli, Filipínám, nebo vyslalo tísňový signál. Armáda povolala na jeho záchranu nebo nalezení 1300 mužů, ale marně, nenašla se ani stopa! Tedy vlastně ano – posádka jedné lodi plující pod liberijskou vlajkou hlásila, že v té době pozorovala na obloze pozoruhodně jasná světla... • Let Air France 447, rok 2009 – Letadlo z Rio de Janeira do Paříže zmizelo z radarů uprostřed letu a celých dlouhých 5 dní se po něm nepodařilo najít ani stopu. A vyšetření případu trvalo další 3 roky – teprve pak mezinárodní tým vyšetřovatelů dospěl k závěru, že letadlo spadlo kvůli zamrznutí autopilota. Ani s nejmodernější technikou se však nepodařilo najít ani stopu po 74 pohřešovaných pasažérech. • Zmizelí američtí politici na Aljašce, rok 1972 – Demokratický politik Hale Boggs, který byl v té době vůdcem většiny v Americké sněmovně, a jeho stranický kolega Nick Begich nastoupili v roce 1972 do dvoumotorové Cessny 310 v aljašském Anchorage. Letoun zmizel cestou do Juneau na Aljašce. Letadlo se nikdy nenašlo navzdory 39 dní trvajícímu pátrání. Zapojilo se do něj více než 70 letadel, která nelétala 3600 hodin. • Dopravní letadlo zmizelo nad Michiganským jezerem s 58 lidmi, rok 1950 – Let 2501 byl jednou z pravidelných linek mezi New Yorkem a Seattlem. Jednoho červnového dne roku 1950 letadlo typu Douglas DC-4 vzlétlo i s 55 cestujícími a 3 členy posádky na palubě a letělo po své obvyklé trase. Nad Michiganským jezerem požádali piloti o sestup a zmizeli z radarových obrazovek. Tehdy bylo zmizení letu 2501 považováno za největší havárii i v americké historii. Vyšetřování nevedlo ani k nalezení letadla a těl 58 lidí, ani k objasnění příčiny. • Dodnes nezvěstná: Záhadné zmizení odvážné pilotky Amelie Earhartové, rok 1937 – Psal se 17. červen 1928 a Amelia jako první žena přeletěla Atlantik (jako spolucestující). Další rekord překonala v roce 1930, jako první žena totiž letěla rychlostí asi 290 km/h. Atlantik pak znovu přeletěla 20.-21. května 1932, nyní už sama jako pilotka. Po téměř patnácti hodinách přistála v severním Irsku, jelikož se jí kvůli technickým problémům nepodařilo plánované přistání v Paříži. V roce 1936 pak začala plánovat let okolo světa. Po prvním neúspěšném pokusu vzlétla podruhé s navigátorem Fredem Noonanem 1. června 1937 z Miami. Následovaly zastávky v Jižní Americe, Africe, Indii a jihovýchodní Asii, 29. června dorazili do Lae na Nové Guinei. Za sebou v tom okamžiku měli 35 tisíc kilometrů cesty a do cíle jim zbývalo 11 tisíc. A tak 2. července odstartovali směrem k Howlandovu ostrovu v Tichém oceánu. Zhruba po 1300 kilometrech se přerušilo radiové spojení a letadlo zmizelo. Jak kdyby se oba letci ztratili z povrchu zemského. Záhadné zmizení Amelie Earhartové zaujalo představivost veřejnosti a vytvořilo mnoho teorií a tvrzení. Zatímco někteří věřili, že ona a Noonan havarovali na jiném ostrově poté, co nedokázali lokalizovat Howland, jiní tvrdili, že byli zajati Japonci. Pro taková tvrzení však nebyl nalezen žádný konečný důkaz. I přes relativně krátkou kariéru se Earhartová stala jednou z největších osobností letecké historie. Je vzorem pro mladé pilotky po celém světě. Každoročně se na její počest konají slavnostní lety. Její tragický skon stále zůstává záhadou. Sama, v duchu dobrodružství a posouvání hranic, by možná řekla, že je to tak správně. „Ó Nejsvětější Trojice lásky a síly, Ochránce všech cestovatelů v hodinu nebezpečí, Před kameny a bouří, ohněm a nepřáteli, Ochraňuj je všude, kam směřují své kroky. Ať navždy mohou Tebe uctívat, radostnou chválou ze vzduchu, země i moře“. – William Whiting, 1860 )

Tajemná podzemí České republiky

Tajemná podzemí České republiky

„V podzemí zůstává duch místa, a to i přesto, že kouzlo města nad zemí se často pomalu vytrácí a proměňuje. Podzemí je možná vlhké a studené, ale uchovává mnohá tajemství. Podzemí města nese zvláštní všeobjímající nasládlou vůni tunelů vycházejících z míst dávno zaniklých paláců a pohřebišť, starobylých artefaktů ztracených v podzemních vodách a bahně“. Dle dochovaných zdrojů se podzemní stavitelství uplatňovalo už v Babylonu, kde byla vybudována chodba spojující palác s chrámem. V mnoha městech a stavbách jsou dodnes zachována historická podzemí, z nichž mnohá se dají navštívit. Pokud Vás fascinuje svět pod zemským povrchem a zajímají Vás podzemní památky, přinášíme Vám tipy na místa, která stojí za to navštívit. Připravte se na nevšední zážitky v hlubinách naší země. • LABYRINT POD ZELNÝM TRHEM – Brno, město, jehož název znalci odvozují od staroslovenského názvu „brn“ či „brnje“ a znamená močál, mokřina či bláto. Nejpravděpodobnější vysvětlení názvu se jeví popis tehdejšího zabahněného prostředí kolem řeky Svratky. První zmínka o Zelném trhu, dříve označovaného jako „Staré tržiště“ (forum Antiquum), sahá až do 13. století a najdeme jí v listině vymezující hranici mezi svatojakubskou a svatopetrskou farností. Již v roce 1243 byla městu udělena privilegia konat trhy každých 14 dní. Tím se Brno stalo oblíbeným cílem obchodníků z různých zemí. Nicméně většina prodejců se specializovala na potraviny, což vedlo k rostoucí potřebě skladovacích prostor. Od 15. století se budovaly sklepy tak rozsáhlé, že se do nich dalo vjet celým povozem. Pod Zelným trhem se tak daly najít různé chodby propojující jednotlivá patra, sklepy taveren, pivnic, hostinců, štoly, které přiváděly vodu do kašny Parnas, a naopak i stoky, které zase zbavovaly tržiště nečistot. V labyrintu pod Zelným trhem si uděláte představu, jak bylo podzemí se sklepením ( 6 až 8 m pod povrchem) využíváno v dobách svého vzniku. Součástí prohlídky je alchymistická laboratoř připomínající slavné lékaře a fyzikusy, kteří v Brně působili. Na místní vinařskou tradici upozorňuje vinný sklep a krčma. O stinných stránkách života v dávných dobách zase vyprávějí repliky pranýře a klece bláznů, které v 17. století stávaly na tržišti. • TAJEMNÉ ZNOJEMSKÉ PODZEMÍ – Doba, ale ani příčina znojemského podzemí není dodnes badatelům a historikům znojemského regionu zcela známá. Existují pouhé domněnky a báchorky, které spekulují o vzniku podzemí. Jedna z legend vypráví o měšťanovi ze 13. století, který si vybudoval pod svým sklepem ještě jeden tajný sklep, kde se ukrýval s rodinou před nebezpečím v době války a podle jeho vzoru se inspirovali i ostatní bohatí měšťané. Znojemské podzemí se rozkládá v délce necelých 40 km, z nichž 26,5 km se nachází pod historickou částí města. V některých místech má až 4 patra chodeb v maximální hloubce 15 metrů pod úrovní terénu. Loucký klášter má dokonce pět pater a je tak jediným místem ve Znojmě, kde lze tuto zajímavost vidět. Znojemské podzemí patří k nejrozlehlejším podzemním komplexům ve střední Evropě. Veřejnosti je určena přibližně 1 km dlouhá trasa, která začíná na Slepičím trhu. A na co se můžete těšit? Oživlé skály, alchymistickou dílnu, netopýry, skřety, ukázku vězeňských kobek...a to za světelných a zvukových efektů! • PODZEMÍ VE SLAVONICÍCH – Vznik slavonického podzemí pravděpodobně souvisí se stavbou gotické zástavby z 13. století a patří tak mezi nejstarší části města. Doposud však systém středověkých podzemních chodeb nebyl zcela zmapován. Při budování podzemí byly nejprve vyhloubeny sklepy, tzv. lochy, které dnes tvoří druhé patro sklepů. Později došlo k vzájemnému propojení těchto sklepů, čímž vzniklo nejnižší patro podzemí. Podzemní chodby slavonického podzemí jsou náročnější na návštěvu, výška chodeb má v průměru 1,5 m a šířka se pohybuje od 40–60 cm. Na trase se nacházejí i vlhčí místa. Čekají tu na vás dvě prohlídkové trasy (první je lehčí – 130 metrů, druhá adrenalinová – 400 metrů). • JIHLAVSKÉ PODZEMÍ – Jihlavské podzemí je druhou největší sítí podzemních chodeb na území České republiky, hned po Znojemském podzemí. Zaujímá plochu o rozloze 50 000 m2 a celková délka podzemních chodeb je 25 km. Podzemí bylo budováno celkem ve třech patrech, přičemž první patro se nachází v hloubce od 1 do 4 metrů, druhé patro je v hloubce 4 až 7 metrů pod povrchem a poslední, nejhlubší, patro se nachází v hloubce 6 až 12 metrů. Z celkové délky podzemních chodeb, přibližně 19 metrů tvoří tzv. ucelený labyrint, který vznikl propojením velkého množství jednotlivých úseků. Jihlavské podzemní chodby jsou náročnější především na zdolání několika schodů, jinak jsou ale chodby prostorné, osvětlené a pro bezpečnou chůzi vybetonované. Nejznámější částí podzemí je tzv. „svítící chodba“. Dlouho se spekulovalo, proč tato část jihlavského podzemí ve tmě světélkuje. Nakonec se ukázalo, že se nejspíš jedná o Luminiscenční nátěr z 2. světové války, který měl vojákům v případě výpadku elektřiny usnadnit orientaci v temných chodbách. Někteří senzibilové a citlivější lidé pociťují v těchto místech nepříjemné stavy a negativní energie. Dokonce zde měly být pozorovány postavy a stíny, které se výklenkem procházejí tam a zpět. • KOSTNICE U SV. JAKUBA V BRNĚ – Unikátní kostnice (druhá největší v Evropě, po pařížské), kterou najdete pod kostelem sv. Jakuba, je pietním místem s mystickou atmosférou. Počet pohřbených se odhaduje na více než 50 tisíc a z provedených antropologických výzkumů vyplývá, že se jedná o oběti středověkých morových a cholerových ran, válečných událostí z doby třicetileté války a švédského obléhání. Město Brno si pro své podzemí nechalo dokonce složit autorskou hudbu, která má prohloubit zážitek z prohlídky. Jedna prohlídka pojme max. 20 lidí. • • PODZEMNÍ CHODBY V TÝNĚ NAD VLTAVOU – Vltavotýnské podzemní chodby vznikaly podle archeologických nálezů od 15. století. Do skalnatého podloží jsou chodby raženy ručně, ale důvod jejich vzniku není dodnes zcela objasněn. Prohlídková trasa je dlouhá 160 metrů, avšak chodby jsou úzké a nízké a v některých místech jsou zatopeny až 10 cm podzemní vodou. Proto se trasa nedoporučuje lidem trpícím strachem ze stísněných prostorů a se sníženou pohyblivostí. Součástí prohlídky jsou i dvě studny s pitnou vodou, uměle vzniklé jezírko a tzv. nadlom, což je nedokončený výstup chodby na povrch. • PLZEŇSKÉ PODZEMÍ – Labyrint chodeb, studní a sklepů se táhne pod celým historickým jádrem města Plzně v délce 19ti kilometrů. Zpřístupněná část podzemí má délku 800 metrů a prochází v hloubce 9 až 12 metrů pod povrchem terénu. Plzeňské podzemí vznikalo postupně od 14. století a jeho budování úzce souviselo s výstavbou prvních měšťanských domů ihned po založení města kolem roku 1295. Podzemí bylo pro veřejnost otevřeno dne 1. dubna 2009 a vstup se nachází uvnitř Pivovarského muzea. Díky vystaveným předmětům, které se našly převážně ve zdejších studních, nahlédnete také do tajů každodenního středověkého života (dozvíte se např. jak se dříve skladoval led, potraviny atd.). • PODZEMÍ VŘÍDELNÍ KOLONÁDY – Symbolem Karlových Varů je bez pochyby Vřídlo, gejzír horké minerální vody o 72°C. Nejzajímavější část je v podzemí, kam se vstupuje schodištěm vedle slunečních hodin. Jedná se o atypické sluneční hodiny, které jsou zapuštěny do země a gnóm tvoří sám člověk, který do hodin vstoupí. Podzemím vede prohlídková trasa, která návštěvníkům nabízí pohled na sintrové usazeniny na stěnách chodeb, pozůstatky starého rozvodného potrubí a ojedinělý proces pokameňování karlovarských suvenýrů – růží (tzv. karlovarské kamenné růže) a nejrůznějších figurek. Tyto suvenýry lze v místě ihned zakoupit. • KLATOVSKÉ KATAKOMBY – V Klatovech najdete raritu evropského charakteru – krypty pod jezuitským kostelem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignácovi, dnes známé jako klatovské katakomby. V letech 1676–1783 do nich bylo uloženo k věčnému spánku více než 200 zemřelých. Zřejmě nejznámějším z pohřbených je Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, jezuitský misionář působící v jihozápadních Čechách v 1. polovině 17. století. Dnes mohou návštěvníci zhlédnout 30 mumifikovaných těl, 7 dalších je uloženo ve veřejnosti nepřístupné části krypt. Všechna těla jsou předmětem péče konzervátorů, o klimatické podmínky krypt se stará klimatolog. V nově zpřístupněných částech lze vidět hrobku Koců z Dobrše, cisternu na vodu i systém spouštění rakve do původně nepřístupných krypt. • SKLEP POD NOVOU RADNICÍ – V historickém podzemí Brna si nenechte ujít mystickou, tajemnou prohlídku Sklepa pod Novou radnicí na Dominikánském náměstí. Tyto prostory byly objeveny až koncem minulého století při prováděném podzemním průzkumu pod domem mincmistra Brauna. Můžete se těšit na unikátní expozici. Připomene skoro zapomenuté řemeslo ražby mincí v Brně a historický vývoj statutárního města. V podzemí také najdete expozici, která spojuje pověsti i historii tak, jak se opravdu stala. Výstava dostala název podle dvou důležitých postav brněnských legend – Ohnivý kůň a drak. Expozice odpovídá např. na otázku, proč se někde v Brně zvoní v jedenáct, proč visí u Staré radnice drak či jak to vlastně bylo s tím vápnem. • MUZEUM KONCENTRAČNÍHO TÁBORA PODZEMNÍ LETECKÉ TOVÁRNY – RABŠTEJN – V Janské u České Kamenice v severních Čechách se ve skalním masivu u říčky Kamenice nachází Podzemní továrna z 2. světové války Rabštejn Janská. Podzemní chodby v délce 4,5 km sloužily k výrobě letadel Junkers, Messerschmitt a vrtulníků FA 223 a ražba v letech 1944–45 stála nejeden život vězňů blízkého koncentračního tábora Rabštejn. Celkem pracovalo v Rabštejně a okolí 6000 válečných zajatců a vězňů koncentračního tábora Dachau a Flossenbürg, aby zde byli „použiti“ na tu nejhorší dřinu v nelidských životních i pracovních podmínkách. Tovární budovy i zbytky koncentračního tábora stojí jako němí svědci lidského utrpení v Rabštejnském údolí dodnes. • VYŠEHRADSKÉ KASEMATY SE SÁLEM GORLICE – Podzemí na Vyšehradě ukrývá spletitou síť kasemat, která mají na délku přes 1 km a původně sloužily k nepozorovanému přesunu vojska. Vyšehradské kasematy byly vybudovány roku 1742, stavbu vedl inženýr Berdiquieri. Největším podzemním prostorem kasemat je tzv. Gorlice, která se řadí mezi největší sály svého druhu vůbec (má skoro 300 metrů čtverečních). Dnes je tento prostor využit jako galerie, od 90. let je zde umístěno 6 barokních soch z Karlova mostu: sousoší sv. Bernarda s Madonou, sousoší sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, socha sv. Vojtěcha, socha sv. Anny, sousoší sv. Ludmily s malým Václavem. Sochy jsou seřazeny podle postavení jako na Karlově mostě. • KASEMATY NA ŠPILBERKU V BRNĚ – Kasematy v Brně jsou jedním ze základních prvků hradu Špilberk. Nejprve sloužily vojenským účelům, později jako nejtěžší žalář habsburské monarchie. Označení kasemat má románský původ: „casa“ znamená dům a „matta“ znamená temný. Brněnské kasematy na Špilberku postavil v roce 1742 plukovník Rochepin. V severních kasematech se mohly ubytovat celé posádky, vešlo se do nich téměř 1200 mužů. Ty jižní pak používali na skladování potravin a vojenských potřeb. Na věznici byly kasematy přestavěny po roce 1783. Byli zde vězněni např. dva loupežníci – Jan Jiří Grázl, který dal dokonce svým následovníkům jméno a Václav Babinský. Prohlédněte si zde také dřevěné komůrky, ve kterých byli přikováni doživotně odsouzení vězni. • POŠTOVNÍ ŠTOLA U ZLATÝCH HOR – Ve Zlatých Horách na Jesenicku si můžete prohlédnout historickou zlatorudnou štolu z roku 1513. V různých úrovních důlního díla jsou zachovalé části ručně sekaných chodeb a komínů z nejstarších období, jakožto i původní vodotěžní zařízení ze dřeva. Nejpozoruhodnějším prvkem v podzemí je však modrá „alofánová“ výzdoba. Nachází se zde i podzemní jezírko, které vzniklo odkapáváním vody na zem několik desítek let. Svůj název štola získala díky tomu, že se zde podle pověsti propadl poštovní kočár. Trasa je dlouhá asi 1 km, prohlídka zabere cca 1,5 hodiny. • VODOJEMY ŽLUTÝ KOPEC V BRNĚ – Tato nevšední technická památka vypadá jako z fantasy filmu a nachází se na úpatí Žlutého kopce v podzemí pod ulicemi Tvrdého a Tomešova v Brně. Jedná se o areál tří vodojemů s armaturními komorami a s historizující stavbou technického domku. Celý objekt působí jako podzemní labyrint. Dva cihlové a jeden betonový vodojem sloužily svému účelu až do roku 1997 a v roce 2019 se je podařilo dostat pod památkovou ochranu a postupně zpřístupnit veřejnosti. Na své si přijdou návštěvníci preferující odborný výklad i individuální turisté, kteří si celý areál včetně revitalizovaného parku projdou na vlastní pěst. • UNIKÁTNÍ MĚSTSKÉ SKLEPY V JIRKOVĚ – Z větší části zachované historické sklepy byly vyhloubeny v letech 1555-1595 na příkaz majitele panství Červeného Hrádku a městečka Jirkova (Chomutov) Kryštofa z Karlovic. Sklepy měly původně až 150 oddělení a vznikly jako účinná ochrana majetku, listin a zboží proti živelným pohromám. V první polovině 19. století došlo k jejich prvnímu většímu narušení, když nad jejich západní částí Jirkovští postavili velký měšťanský pivovar a zároveň se po stržení hradeb začalo město rozrůstat. I přesto, až do května roku 2006, kdy byl na místě zbouraného pivovaru postaven hypermarket, valná většina podzemních prostor zůstala v nezměněné podobě. Dne 29.3. 2011 byly prohlášeny Ministerstvem kultury, úsekem státní památkové péče, kulturní památkou. • TÁBORSKÉ STŘEDOVĚKÉ PODZEMÍ – Rozsáhlé sklepy na táborském Starém městě jsou dlouhé až 14 km a vedou hned několika patry. Pochází z 15. a 16. století a nachází se v hloubce 16 metrů. Propojením několika sklepů vznikl první prohlídkový okruh již v roce 1947. A co tu na Vás čeká? Spižírna, vězení pro klevetivé ženy, úkryt pro případ požáru, pivnice, nebo horník hloubící další část chodby. A pokud si chcete užít trochu tajemna, můžete se zúčastnit místní Kostýmové prohlídky. A než vstoupíte do útrob táborského podzemí, můžete v rámci jedné budovy navštívit Husitské muzeum nebo gotický sál. • MĚLNICKÉ PODZEMÍ – V Mělníku je možné podniknout prohlídku části podzemí a středověké studny ze 14. století, která je přístupná pouze 150 metrů dlouhou podzemní chodbou a je nejširší studnou v ČR. Studna hluboká 54 metrů byla vyhloubena při vzniku města a jednalo se o jediný zdroj pitné vody. Mělnické podzemí je zdrojem mnoha místních pověstí. Hluboko v zemi je zde prý uložen poklad ve starých, dubových sudech, které bedlivě hlídá černý pes s ohnivě planoucíma očima. Lidé o tomto pokladu údajně slýchali již odedávna, nedokázali však k němu najít cestu. Až jednoho dne, při čtení pašijí, když se otevřel vchod do podzemní chodby, vešli tam kněží s hořícími svícemi. Poklad uviděli, avšak ve chvíli, kdy se k němu přiblížili, začal náhle foukat vítr a všechny svíčky pohasly. Kněží se tedy vrátili do kostela s prázdnou a už nikdy víc se nikdo neodvážil do podzemí opět vydat. • PROHLÍDKOVÁ ŠTOLA STARÝ MARTIN V KRUPCE NA TEPLICKU – Oblast okolo Krupky patří k nejstarším revírům v Krušnohoří, je pokládána za nejdříve dobývané naleziště cínu ve střední Evropě. Prohlídková štola Starý Martin v revíru Steinknochen je hornickou památkou prvořadého významu, důlní dílo sleduje cínosnou žílu Lukáš, která se svou směrnou délkou kolem 2 km, patří k nejdelším ve střední Evropě. Štola Starý Martin nabízí návštěvníkům ukázky ražení historických dlouhých důlních děl, ukázky rozdílů ve vyztužování prostor v minulosti i současnosti, na vybraných stanovištích způsoby dobývání cínové rudy, sbírku historických předmětů a znaků hornických měst v ČR, výstavu minerálů a hornin a venkovní expozici důlní techniky. Atrakcí je tzv. Pramen štěstí a krápníková výzdoba. • HISTORICKÝ SKLEPNÍ KOMPLEX VINAŘSTVÍ MAREK V OLBRAMOVICÍCH – Historické vinné sklepy v Olbramovicích u Znojma představují unikátní sklepní komplex, který dosahuje délky téměř půl kilometru. Nejstarší písemná zmínka o vinných sklepech je z roku 1321, kdy byly v majetku známého šlechtice Jindřicha z Lipé. Chodby těchto sklepů se nacházejí 7-8 metrů pod úrovní země a je v nich konstantní teplota a vlhkost. Podzemní prostory mají liniový charakter chodeb, který se navzájem protíná a kříží, má řadu odboček a výklenků a vytváří tak jedinečný labyrint chodeb, který téměř nemá na Jižní Moravě obdoby. Rodinné vinařství Marek naleznete na samém okraji obce. Vinařství se zabývá ojedinělou výrobou tzv. „ódických vín“. Při této metodě se používají kromě tradičních výrobních postupů ještě i unikátní postupy založené na metodě kvašení v tzv. ódických zónách, které se šíří za určitých podmínek v tvarových zářičích – pyramidách. Cílem ódického kvasného procesu je zpomalení stárnutí vína, nižší spotřeba SO2 a odstranění negativních pocitů při konzumaci vína, jako je bolení hlavy a pálení žáhy u citlivějších osob. )

Tajemný Branišovský les – Místo opředené řadou nevysvětlitelných událostí a paranormálních jevů

Tajemný Branišovský les – Místo opředené řadou nevysvětlitelných událostí a paranormálních jevů

Místa záhadná, tajemná či obestřená jistým mystickým nebezpečím přitahovala pozornost člověka odedávna. Láká vás tajemno? Pak je pro vás možná vhodným tipem na lehce mrazivý výlet cesta do Branišovského lesa, který se rozkládá mezi českobudějovickým sídlištěm Máj, čtvrtí Zavadilka a obcemi Branišov, Mokré a Třebín. Nevelký les je dějištěm mnohých nevysvětlitelných jevů. Někteří návštěvníci zde zažili nepříjemné, záhadné až děsivé věci, a je jich tolik, že z toho jde hlava kolem. Lidé tu slyší podivné zvuky, hru na flétnu nebo tu potkávají vysokého muže v černém plášti a klobouku, který se nohama nedotýká země. A je toho ještě víc... Ještě před 400 lety se skrývala v lese Bor malá osada obklopená bažinami a jenom uzounká cesta ji spojovala s okolním světem. První písemná zmínka o vsi (Branischow) pochází z roku 1391. Za Rakousko-Uherska byla v prostoru lesa vybudovaná střelnice. Ta fungovala i za první republiky, kdy severní část byla využívána jako příměstský park s lesním altánem, který sloužil k občerstvení výletníků. Po válce byl les určený jako vojenský prostor a pro civilisty se tak stal zapovězený. Za éry komunismu musela část lesa ustoupit stavbě sídliště Máj. V současné době je v lese naučná stezka a síť lesních cest s odpočívadly. ZVLÁŠTNÍ ZVUKY, TAJEMNÉ KROKY, PŘÍZRAKY V HOUŠTINÁCH ČI VE TMĚ LEVITUJÍCÍ OČI... Tento les je opředený množstvím podivných záhad, které vycházejí z tragických událostí, jež se tu kdysi udály. Traduje se, že po celém lese byly rozsáhlé bažiny, kde dobrovolně, ale i nedobrovolně ukončily svůj život desítky lidí. Duše těchto osob zůstaly v oblasti a vystupují z bažin, kam se snaží svést kolemjdoucí. Některé zdroje dokonce uvádějí pověst o vodníkovi. Historickou existenci bažin potvrzují dobové listiny o založení Českých Budějovic, které dokládají, že město muselo být před stavbou vysušeno, mokřin a bažin zbaveno. Nejčastěji zmiňovanou záhadou je strom oběšenců. Verze jednotlivých pověstí se sice v mnohém rozcházejí, ale vždy mají jedno společné. Jde právě o tajemný strom, který prý láká své potencionální oběti tichým, ale přesto zřetelně slyšitelným hlasem a nabádá je k sebevraždě. Kronika obce Branišov dokládá, že se tu v roce 1927 oběsili dva mladí lidé. V té době byl v Branišově otevřen nový luxusní hotel Praha (budova č.p. 5, v současnosti obecní úřad). Jedněmi z návštěvníků byla tato dvojice, která si vyrazila na výlet, ale zpět se již nevrátila. Dvojice byla nalezena oběšená na stromu. Na tomtéž stromu byla později nalezena další oběšená žena. Místní obyvatel, pan Kříž, který do lesa chodil na dříví, se rozhodl dění učinit přítrž a větev stromu odřízl, rozřezal a doma spálil. Později se mu přihodil úraz, jehož následkem mu zchromla ruka. Místo toho stromu se snažil určit měřením Paranormal tým a strom by se měl tedy nacházet na kraji lesa mezi obcí Branišov a Samotou u Petrů. • BÍLÁ PANÍ, PŘÍZRAK DÍVKY – V lese také můžete spatřit zjevení ženy v bílém oděvu. Tento přízrak bývá často spojován s legendou zaživa pohřbené dívky. Stalo se tak na opuštěném statku. Dívka se nechtěla vdát za toho, koho ji rodiče určili. Otec ji ze zlosti pohřbil zaživa, Když pak po letech otevřeli její hrob, byl prázdný. Její otec ji pak viděl chodit po lese v kápi... • ČERVENÉ OČI VE TMĚ – Dvojice červených očí vznášejících se zhruba dva metry nad zemí se objevuje po setmění. První datované publikované pozorování pochází z roku 1998. Svědci vypovídali, že se k nim červené oči přibližovaly nebo je lesem pronásledovaly. • TAJEMNÁ POSTAVA V ČERNÉM PLÁŠTI A KLOBOUKU – Vypadá prý jako by se vznášel. Některá svědectví zmiňují bílou tvář jen s náznakem úst a očí. Poprvé tento přízrak popsaly v roce 1993 dvě dívky – a to jako vysokou mužskou postavu oděnou v černém dlouhém plášti a s kloboukem na hlavě. Muž přitom nechodí po zemi, ale vznáší se a dokáže se takto pohybovat velmi rychle. Vyděšené dívky tehdy z Boru rychle utekly. O rok později se s tímto „Pánem lesa“ setkaly další dvě ženy, tentokrát ve dne, když šly se svými dětmi sbírat borůvky. Než tajemný přízrak spatřily, uslyšely tichou melodii Panovy flétny. Také začal foukat studený vítr a setmělo se. Strážce lesa se dále začal objevovat v mnoha dalších vyprávěních. Přízrak se údajně pohybuje po celém lese, nejčastěji se mu však přiřazuje okolí Černého sloupu či strom oběšenců. PODIVNÁ A DODNES NE ZCELA VYJASNĚNÁ TRAGÉDIE ZDE PŘIPRAVILA O ŽIVOT ČTYŘI VOJÁKY Podle vyprávění se v době, kdy zdejší muniční sklad hlídala vojenská posádka, odehrála tragédie, při které zahynulo několik vojáků. Jednu dvojici při noční stráži střídala druhá, jeden z vojáků se začal v cosi proměňovat (podle jiné verze vojáky vystrašila „hrůza vycházející z lesa“), což vyvolalo vzájemnou střelbu. V jejím důsledku tři zemřeli na místě, čtvrtý na následky poranění zemřel po převozu do nemocnice. Podle výpovědi obyvatele samoty v Boru se příběh odehrál na jiném místě a týkal se dvojice vojáků, kteří se zastřelili ze žárlivosti. Podle jiného svědka, který v roce 1973 sloužil v Benešově, proběhlo tehdy mimořádné vojenské školení na téma „přepadení a zabití hlídky u muničního skladu v Budějovicích záškodnickou skupinou“. Další svědek, který sloužil v roce 1983 v Českých Budějovicích jako velitel tanku, potvrdil, že se v době jeho služby měli postřílet dva vojáci na stráži. Popisoval, že v tehdejší době docházelo v důsledku nesmyslných rozkazů z vedení útvaru k mimořádnému vypětí, což v kombinaci s nedodržováním norem vedlo k abnormálnímu stresu, který snadno mohl mít tragické následky. Oblast ve své zprávě označuje jako „prokleté místo“. Tragédii, která je spojována s obdobím 60. až 80. let, se snažil objasnit scénárista, novinář a televizní redaktor Otomar Dvořák. V pražském vojenském archivu v záznamech z let 1969 až 1985 o případu nenašel ani zmínku. Připouští, že v případě vyšetřování případu vojenskou nebo státní policií mohou být materiály dosud tajné. V LESE BOR DOCHÁZÍ K ČASOVÝM ANOMÁLIÍM! Kolem roku 1960 se jeden z obyvatel samot U Pěti zlodějů (též Jednoty, ve starších mapách U Čtyř zlodějů) vracel na kole domů z Českých Budějovic, odkud vyrazil v 18 hod. Při cestě přes Bor (která tehdy byla prašná, neasfaltovaná) se mu zdálo, jako kdyby se celý les vlnil. Po sestoupení z kola si všiml, že se hýbe samotná cesta i štěrk na ní. Když vyjel z lesa a projížděl Branišovem, byl překvapený, že se už v žádném okně nesvítí, přestože mělo být sotva 19 hodin. Poté, co dorazil domů, zjistil, že jsou 3 hodiny v noci. Během cesty, která obvykle trvá hodinu, uteklo devět hodin. Další svědectví popisují zelenou mlhu vedoucí do jiných krajin, kde několik minut znamená desítky minut v našem světě. Strašidelných historek a svědectví je mnoho. Jestli se v Branišovském lese nachází cosi tajemného a temného nikdo s jistotou nemůže říct. Je spousta lidí, kteří sem chodí pravidelně za klidem do přírody a ničeho zvláštního si nevšimli. A pak jsou ti, kteří říkají, že by do Branišovského lesa nikdy nešli sami a už vůbec ne v noci! Přijďte les navštívit a posuďte sami, jestli na vás dýchne tajuplná atmosféra nebo si užijete jen příjemnou procházku a relax v přírodě. V každém případě, pokud se do Branišovského lesa vypravíte, buďte připraveni na všechno 😊 )

Mýtický jednorožec – Symbol čistoty, lásky, nevinnosti a síly

Mýtický jednorožec – Symbol čistoty, lásky, nevinnosti a síly

Mnoho lidí věří, že jednorožci existovali. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že žijí někde mimo lidské vidění i nadále.  Jednorožec je nejčastěji zobrazován jako štíhlý kůň, z jehož čela vyrůstá rovný, tordovaný roh. Stejně jako podoba, vyvíjela se i jeho symbolika – k síle, léčivým vlastnostem nebo čistotě přidalo křesťanství symbol Krista, čistotu spojilo s Pannou Marií apod. Postupem času pronikl fenomén jednorožce do alchymie, astronomie či heraldiky. Jednorožec se objevuje na našich středověkých erbech, ale ještě více na renesančních, kdy tato figura byla takřka módní. Vzhledem k léčebné pověsti jednorožcova rohu je zvíře i ve štítech některých významných lékařů té doby. Jednorožec se nezabydlel jen na znacích šlechty, ale uplatnil se i jako štítonoš erbů suverénů. Dva jednorožci drželi znak skotského krále a jeden z nich přešel ve stejné roli do znaku Velké Británie. Také v panovnické heraldice Polska a Lucemburska se jednorožec několikrát vyskytl. Symbolický potenciál vzácného zvířete přitahoval vládce. Dva rohy spojené v jeden znamenaly sjednocení protikladů, tedy svrchovanou moc. Tak se stal jednorožec rovněž obrazem královské soudní pravomoci. Jednorožci jsou divocí, nezávislí a je velmi těžké je chytit a ovládnout. Přesně takoví se cítí být Skotové, a už ve 12. století se tak jednorožec objevuje na jejich národním znaku! Od roku 2015 se slaví i národní den jednorožců – 9. duben. BÁJNÝ JEDNOROŽEC SE OBJEVUJE V EUROASIJSKÉ KULTUŘE OD STAROVĚKU Monoceros, Unicornis, Einhorn, Unicorn, Licorne, málokterý evropský jazyk nemá své pojmenování pro jednorožce. Jednorožec je dítětem Asie. Zabydlel se v mýtech dávných obyvatel tohoto kontinentu a Evropě ho zprostředkovali dvořani vládců starověké Persie. První „popis“ se dochoval z roku 405 př.Kr. a pak následovalo mnoho dalších. Mezi vlastnostmi jednorožce od začátku dominovala odvaha a síla. Velkou pozornost vzbudila zázračná vlastnost jeho rohu, který dokázal potlačit účinek jedu v nápoji. Léčivé vlastnosti mělo mít i jeho srdce. Jak Sumersko-semitská, tak řecko-římská tradice ho považovaly za měsíční symbol a zároveň za atribut panen. Řekové (a později i Římané) ho dávali do služeb panenské měsíční bohyně Artemidy (později Diany), která, ne náhodou, byla také bohyní lovu. Řecký filozof Aristoteles a římský přírodopisec Plinius st. věřili v existenci jednorožců. Popisuje je i řecký geograf Strabon sídlící v Římě (63 př.n.l. – 19. n.l.). Biblická kniha Jobova v kapitole 39 o jednorožci praví: „Domníváš se, že ti jednorožec bude sloužit a že zůstane u tvých jeslí? Můžeš ho uvázat na provaz a orat s ním v údolích?“ Hebrejský Talmud dokládá, že jednorožec byl mezi zvířaty, která vzal Noe do archy. O jednorožci se zmiňuje „Physiologus Bestiarius“, tj. starověký přírodopis, spis byl sestaven kolem roku 370 n.l. křesťanskými autory v Cesarei na podkladě novoplatónských prací. „Žije poblíž jezera, kam chodí pít ostatní zvířata. Když jezerní vodu otráví had, jednorožec dokáže jeho jed zneškodnit. Ponoří do jezera roh, udělá jím znamení kříže a voda je opět pitná. Zázračné zvíře se dá přilákat hudbou, zpěvem a tancem. Přitažlivě na něj působí panna, v jejímž klíně důvěrně usne. Ta ho pak řetězem upoutá ke stromu. Jednorožec je lapen a jeho cesta na svobodu může být vykoupena jen ztrátou rohu. Lovci roh používají proti hadímu jedu“. Jednorožec nemohl uniknout pozornosti předchůdců moderní chemie, kteří ještě neměli k dispozici dnešní, pro laiky suchopárné vzorce, ale užívali místo nich malebné symboly. Jednorožce si alchymisté přisvojili jako důležité vizuální vyjádření jedné z praesencí, totiž mercuria – rtuti. Mimořádné vlastnosti tohoto kovu korespondovaly se schopnostmi a vlastnostmi kouzelného zvířete. Rtuť se svým symbolickým zvířetem sdílela duchovní princip, který zastupovala v alchymistických operacích. Nápis unicornus, latinskou transkripci jednorožce, objevíme také na barokních mapách hvězdné oblohy. Souhvězdí, které bylo roku 1613 nazváno jeho jménem, je samo o sobě nenápadné. Jen jeho nejjasnější hvězda Monocerotis má hvězdnou velikost. Jednorožec, součást pantheonu zimní oblohy, je na hvězdných mapách kreslen a malován většinou ve své koňské podobě. Zajímavostí tohoto souhvězdí je pravidelná mlhovina ve tvaru rozkvetlé růže, nazývaná Rosetta. Její záře pochází ze žhavých, velmi mladých hvězd, které vznikly před necelým miliónem let a osvěcují zbytky původní matečné mlhoviny, ze které se samy zrodily. Její krása, stejně jako u většiny mlhovin, vynikne až na fotografiích. U nás je Jednorožec nejlépe vidět v únoru, kdy večer vystupuje více než 30° nad obzor. ZATÍMCO ANDĚLÉ PŮSOBÍ PŘES SRDCE, JEDNOROŽCI SE PROJEVUJÍ PROSTŘEDNICTVÍM DUŠE Jednorožci jsou nositelé velmi čisté energie a světelné bytosti povznesené do sedmé dimenze. Vypadají jako svítící bílí koně s točivým světelným rohem vycházejícím ze Třetího oka (čakry osvícení). Jejich roh můžeme přirovnat ke kouzelné hůlce, z níž neustále proudí Boží energie. Kam namíří toto světlo, tam nastává harmonizace. Jsou zde, aby nám předali dar bezpodmínečné lásky a darovali nám moc uzdravení svými energiemi. Jejich účelem je připomenout nám nevinnost duše, božského jádra v nás. Připomínají nám, kým opravdu jsme a přejí si, abychom začali vědoměji tvořit svou realitu a vzali si na pomoc nekonečnou sílu Vesmíru. Uzdravují nás na fyzické i emocionální úrovni. Rozpouštějí karmu a uzdravují hluboké rány duše, které nás mohly trápit v mnoha předchozích životech. Říká se, že je vidí jen ti, kdo mají čistá srdce a úmysly. Mnohé děti si přítomnost jednorožců uvědomují a otevřeně o nich hovoří. Světlo jednorožců je tak silné, že vstupuje do lidí postupně, ve vlnách, pouze tolik, kolik jedinec v daném čase unese. Jednorožci se ještě před narozením spojují s těmi, kteří mají na Zemi speciální úkol týkající se pokroku lidstva. Pokud se ve snu nebo meditaci setkáte s jednorožci, vaše duše se spojuje s jejich energií a ve vašem životě na vás čekají změny. Přijdou k vám ve chvíli, kdy jste na to připraveni. Všechny příběhy s jednorožci mají jedno společné – jednorožec nemůže být k ničemu přinucen, jako si nikdo nezíská násilím lásku. Musí mu být jemně umožněno, aby k vám přišel, jako opravdová láska přichází čistě, bez přetvářek a nevinně. „...Kdysi dávno v čistém světě dobra, stíny se klížily, vládla temnota. Z říše černoty zlo vyvstalo, mezi stíny si zlověstně šeptalo. V těch dobách dávno před lety, přinesli život do světa tmy ze Všehovzniku elfové vznešení, přivezli magii i kouzlení. A Brána temna uzavřena byla, konečně se vláda světla nastolila. A s ním objevily se bytosti nevinnosti a čistoty, ztělesnění lásky a čiré dobroty. Jako když hvězdy září na modrém koberci, tak svítí na zemi posvátní jednorožci. Jsou nadějí a vírou, dobra a života ochránci, když poslední hvězda zhasne, oni zůstanou jako jediné světlo při bledém měsíci. A nyní opět temnota přichází, když dobro se po letech rozchází, usilují stíny zla, aby temnota na svět navždy padla. Avšak odvaha v duši zůstala a víra je věčná, cesta bude dlouhá, ale když srdce věrné je, pak moc dobra je nekonečná. Až dojdeš kroky koncem a odhalíš stíny tajemství, pak porozumíš rovnováze světa a pochopíš jednorožcovo poselství...“ – Z knihy Poselství jednorožců, Michaela Burdová )

Historie Mezinárodního dne žen 8. března u nás i ve světě

Historie Mezinárodního dne žen 8. března u nás i ve světě

Počátky Mezinárodního dne žen sahají do Spojených států amerických poloviny 19. století. V roce 1857 demonstrovaly švadleny v New Yorku proti nízkým mzdám, dvanáctihodinové pracovní době a zvyšujícím se pracovním nákladům. Jejich protest byl neúspěšný - ženy byly rozehnány a některé z nich i zatčeny. O více než padesát let později, 23. února 1909, se v USA konala slavnost na připomenutí této události a demonstrace newyorských švadlen se tak stala základem svátku žen. Na tom, že se v dalších letech den žen připomínal i v Evropě, měla největší zásluhu Klára Zetkinová. Původně sociální demokratka, později komunistka, která se v roce 1889 účastnila pařížského setkání, kde byla založena Druhá internacionála. V letech 1890 až 1915 působila jako editorka novin ženské odnože německé sociální demokracie Gleichheit. Ve svých článcích psala zejména o životních podmínkách žen a toto téma se snažila začlenit i do programu sociální demokracie. V roce 1910 se účastnila Mezinárodní ženské konference v Kodani, kde přednesla návrh, aby byl den žen slaven mezinárodně. A tento návrh sto přítomných delegátek ze sedmnácti zemí odhlasovalo. Svátek byl stanoven na 19. března jako připomínka revolučních dní 1848/1849 a Pařížské komuny v roce 1871. O rok později, tedy 19. března 1911, se v Evropě slavil první Mezinárodní den žen. Konečné datum MDŽ ale bylo stanoveno až po 1. světové válce. Na druhé mezinárodní konferenci komunistek v Moskvě v červnu 1921 bylo dohodnuto, že MDŽ se na památku únorových protestů petrohradských žen v roce 1917 bude slavit 8. března. Formálně mezinárodním svátkem se MDŽ stal 8.3. 1975, kdy ho Organizace spojených národů v rámci Mezinárodního roku ženy přijala za svůj oficiální svátek. Počátky MDŽ v Československu Tradice MDŽ v Československu sahá až do dob Rakouska-Uherska, kde se poprvé slavil v roce 1911. V tomto roce pochodovaly ženy s transparenty a rudými vlajkami po vídeňské Ringstrasse a po celém Rakousku-Uhersku probíhalo na 300 demonstrací. Po vzniku Československa se oslav MDŽ nejvýrazněji chopily levicové strany, avšak masovým fenoménem se MDŽ stal až po 2. světové válce. Největší měrou se na organizaci oslav podílel Československý svaz žen. Ihned po konci války v květnu 1945 byl založen přípravný výbor Rady československých žen, jehož předsedkyní byla JUDr. Milada Horáková. Celá organizace měla být nadstranická a působilo v ní mnoho žen z různých politických stran. Oficiálním časopisem svazu byla RADA ŽEN, která byla v roce 1947 nahrazena dodnes vycházející VLASTOU. Samotný Československý svaz žen byl založen v roce 1950 sjezdem, na kterém byla sloučena Rada československých žen a Zvaz slovenských žen. V témže roce také začal politický proces s Miladou Horákovou, což samozřejmě znamenalo i její odchod z organizace. Předsedkyní nově vzniklé organizace se až v roce 1952 stala Anežka Hodinová Spurná. Ta stála v čele do roku 1963, po čtyřech letech pak byla předsedkyní zvolena Helena Leflerová. V roce 1968 na krátkou dobu vznikl v rámci Národní fronty i Český svaz žen, který byl ale o rok později opět nahrazen Československým svazem žen. Až do roku 1974 vedla svaz Gusta Fučíková, která se stala zároveň i předsedkyní Mezinárodní federace žen a po ní funkci převzala Marie Kabrhelová. Členskou základnu tvořily spíše starší ženy a ženy z úřadů. Československý svaz žen zanikl v roce 1990, nicméně až do současnosti funguje z něj vzešlý Český svaz žen. Teta zpěváka Neckáře - soudružka Marie Kabrhelová Role socialistické ženy HOUŽEVNATOST, PRACOVITOST, VYSOKÁ KVALIFIKACE, VZDĚLANOST, POLITICKÁ A OBČANSKÁ UVĚDOMĚLOST, AKTIVNÍ ŽIVOTNÍ POSTOJ, ZODPOVĚDNOST A OPTIMISMUS byly vlastnosti, které vychvalovaly stránky Rudého práva jako ty, které jsou ženám přirozené. A proto měla být schopná zastávat tři základní role, kterými byly MATKA, PRACOVNICE a AKTIVNÍ OBČANKA. ŽENA-MATKA měla být pilířem rodiny, dárkyní života a vychovatelkou dětí v uvědomělé občany. Zkrátka její rolí bylo starat se o své rodiny a stát bok po boku svému muži. Úkolem ŽENY-PRACOVNICE bylo, aby byla ve svém zaměstnání platná a iniciativní. Největší důraz byl ale kladen na roli žen jako aktivních občanek. Zástupkyně Československého svazu žen Elena Litvajová ve svém proslovu na Pražském hradě vzpomínala, jak se ženy účastnily všech revolučních přeměn a spoluvytvářely velké společenské hodnoty, čímž se staly spolutvůrkyněmi bohatství celé země. Stejně tak Gustáv Husák připomínal ženy, které aktivně pomáhaly v rozvoji vlasti a podílely se na budovatelském díle. Že ženy svou úlohu pochopily a snaží se ji naplňovat, měly stvrzovat manifestací své loajality ke komunistické straně. Bojovnice za Mír Mírové téma v sobě spojovalo jak nejdůležitější úkol každé socialistické ženy, tak zároveň i úsilí celé společnosti. ŠTĚSTÍ MATEK A JEJICH DĚTÍ JE NEODDĚLITELNÉ OD MÍRU, psaly sovětské ženy u příležitosti MDŽ Leonidu Brežněvovi. Rudé právo k propojení mírové otázky a postavení žen psalo, že ženy jsou v předních řadách bojovníků za mír, vášnivě se staví na obranu míru a každá žena si nejvíce přeje, aby byl zítřek radostný a mírový. Úvodník Rudého práva v roce 1982 popisoval, jak se ženy hlasitě staví proti horečnému zbrojení a proti plánům na rozmístění dalších nukleárních raket v Evropě a proti americkým „teoriím“ omezené války, proti všemu, co činí mír křehkým a co jej ohrožuje. Ženská periodika Bylo to místo, kde byly artikulovány ženské problémy a potřeby, místo, kde ženy mohly požádat o radu ve svízelných situacích, například s rodinnými problémy. Periodika pro ženy se zabývala také emancipačními snahami. Zpříjemňovala ženám volný čas. Ženské časopisy poskytly také prostor pro realizaci prvních českých novinářek. Prvním ženským periodikem, vydávaným v českém jazyce, byl beletristický a módní časopis LADA. Vycházel od roku 1861 jako příloha KVĚTŮ. V jeho čele stála Antonie Melišová Körschnerová a byl věnován nejen módním trendům, ale později i beletrii, lehké poezii, zájmové činnosti žen nebo otázkám ženské emancipace. Mezi další významné ženské časopisy patřily ŽENSKÉ LISTY, které vznikly v roce 1870 a po svém vzniku také vycházely jako příloha Květů. Tento časopis byl spojen se jménem Elišky Krásnohorské, která byla nějaký čas také jeho šéfredaktorkou. Ženské listy měly být prostorem, kde budou slyšet hlasy raného českého feministického myšlení. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo další ženské periodikum ŽENSKÝ SVĚT. V období první republiky byla velice oblíbená nedělní příloha NÁRODNÍCH LISTŮ určená pro ženy, která nesla název ŽENA, DOMÁCNOST, RODINA. V roce 1904 začal vycházet časopis ŠŤASTNÝ ŽIVOT, který byl věnován českým ženám a domácnostem. Za jeho vznikem stála Čechoameričanka Josefa Humpal zemanová. Výjimečný byl tento časopis především svým poselstvím. Žena by měla odpočívat, neměla by být otrokyní, neměla by ani zahálet, protože to je již zastaralé. Po 2. světové válce, v roce 1947, vzniklo ženské periodikum se jménem VLASTA. O dva roky později, začal vycházet měsíčník ŽENA a MÓDA. Časopis sloužil jako ideologický nástroj komunistické moci, jeho úkolem bylo ovlivňovat vkus žen a vytvářet představu o životním stylu. Obsahoval rubriky o módních trendech a péči o zevnějšek, praktické rady, tipy a rady do domácnosti či recepty. Oblíbenou součástí byla i střihová příloha, která sloužila ženám k tomu, aby si doma podle ní mohly ušít oděv pro sebe nebo pro svou rodinu. Žena a Móda domácí výrobu oděvů podporovala, například i tím, že vypsala soutěž pro čtenářky nazvanou „Šijeme si samy“. Od roku 1973 se začala vydávat PRAKTICKÁ ŽENA, která měla sloužit k všestrannému rozvoji ženy. Na svých stránkách se věnovala módě, pletení, háčkování, vyšívání, vaření, radami do domácnosti a také obsahovala střihovou přílohu. Inspiraci ženy rády hledaly také v západoněmeckém časopisu BURDA, který byl velice špatně dostupný. Když měly ženy štěstí a byl k dostání, mohly si ho koupit ve specializovaných prodejnách se zahraničními periodiky, nebo si ho zapůjčit v některé z veřejných knihoven. ČASOPIS VLASTA - Jméno časopisu Vlasta nebylo náhodné, bylo vybráno podle ženy-bojovnice ze Starých pověstí českých, zároveň v sobě neslo slovo „vlast“. Již od počátku měla Vlasta pomáhat svým čtenářkám, být pro ně oporou nebo jakousi zpovědnicí, kam si mohly psát o rady. Krédem časopisu bylo, že měl mít pět Pé-měl za úkol potěšit, pohladit, povzbudit, pomoci i poradit. V prvním čísle Vlasty-byl na titulní straně zobrazen prezident republiky Edvard Beneš se svou manželkou Hanou Benešovou a za nimi byl vidět portrét prvního prezidenta T.G. Masaryka. „Vybrali jsme pro vás tento obrázek na obálku našeho vstupního čísla, protože skoro symbolicky vyjadřuje nejkrásnější základ, ze kterého vyrůstala naše republika, a z něhož chceme růst a budovat my všichni“. Rudý Karafiát jako symbol MDŽ Karafiát je historicky spojován i s náboženskou symbolikou. V křesťanství se domnívají, že první karafiát vykvetl se slz Panny Marie, když oplakávala svého syna Ježíše. Karafiát se stal univerzálním symbolem mateřské lásky a oblíbenou květinou pro Den Matek a MDŽ. Jeho odborný název je DIANTHUS, což v řečtině znamená „Květina Bohů“ a věří se, že jeho běžné jméno je odvozeno od slova „korunovace“. Význam karafiátu se liší závisle na barvě…, ale je obecně přijímán jako oddanost. Z tohoto důvodu se považují lidé narození v lednu za věrné a spolehlivé přátele. „Nechť žena jde za zaměstnáním z vlastního rozhodnutí, z potřeby seberealizace, a nikoli jen proto, aby muži pomáhala uživit rodinu. Její vzdělání má být orientováno nejen na výkon zaměstnání, ale také na výchovu vlastních dětí. Chce-li se žena úloze mateřské věnovat zcela, pak je nezbytné ji zabezpečit právně i sociálně." ~ Milada Horáková )

Sibiřský národ Jakutů - lovci sobů, pastevci a jedni z nejsilnějších šamanů

Sibiřský národ Jakutů - lovci sobů, pastevci a jedni z nejsilnějších šamanů

Jakuti nebo-li Sachové patří k nejpočetnějším domorodým národům Sibiře. V počtu více než 500 000 obývají území Republiky Sacha a přilehlých oblastí střední a východní Sibiře. Je to obrovské území s drsným klimatem a řídkým osídlením. Z velké části je pokryto březovou a modřínovou tajgou, jež na březích řek a jezer ustupuje vlhkým loukám zvaným alas. Na severu tajga přechází v lesotundru a tundru, plnou sladkovodních jezer. Najdeme zde i bažiny a poměrně vysoká pohoří. Zimní teploty tu dosahují -60 stupňů Celsia, ale léta jsou suchá a příjemně teplá. Zima zde však trvá až 8 měsíců v roce. V současné době jsou Jakuti silně ovlivněni ruskou kulturou, jejímuž vlivu jsou vystaveni od roku 1632. Tehdy k Leně dorazil ataman P. Beketov s oddílem kozáků, založil zde pevnost Jakutsk a zahájil vybírání jasaku, daně placené v kožešinách. Brzy byly na území Jakutů založeny i další pevnosti. Atamani a carští úředníci zneužívali své pravomoci, svévolně zvyšovali daně, a obohacovali se na úkor domorodců. Kozáci na Sibiř rovněž zavlekli epidemie neštovic a chřipky. Ty do konce 17. století zahubily až dvě třetiny Jakutů, Evenků a Jukagirů. Přeživší museli platit daně za mrtvé příbuzné a tím došlo k dalšímu zbídačení. V polovině 17. století ruská justice zavedla trest vyhnanství „za řeku Lenu“, což byl počátek historie východní Sibiře jako trestanecké kolonie, jež smutně vyvrcholila za stalinismu zřízením kolymského Gulagu. Za Stalinova režimu, který projevy jakékoli víry považoval za své ohrožení, byly šamanské obřadní pomůcky, bubny a nejrůznější talismany ničeny a zabavovány a samotní šamani po dopadení končili v gulagu. Později začal Sovětský svaz likvidovat šamanismus rafinovaněji – cíleně ho zesměšňoval v očích obyčejných lidí. Točily se propagandistické filmy a psaly příběhy, které vedly původní sibiřské obyvatelstvo k tomu, aby se stydělo za vlastní kulturu. Naštěstí nám badatelé jako např. Gavriil Xenofontov, který byl za tuto snahu později popraven – zachovali původní zkazky a příběhy sibiřského šamanismu. Teprve roku 1992 byla Republice Sacha přiznána politická i ekonomická autonomie a nastal čas pro, mnohdy klopotnou, obnovu tradiční kultury. Jakuti až do příchodu Rusů neznali písmo. Co mělo být uchováno, muselo být tradováno ústně. Vrcholem jakutské orální tradice jsou eposy oloncholor. Oloncho je základním pramenem pro poznání starších podob jakutského náboženství, a především jeho nejnápadnější složky – šamanismu. Dochovaly se spousty oloncholor, jejichž rozsah se pohybuje mezi 10-36 000 veršů. Nejznámější a zároveň jedno z nejrozsáhlejších je oloncho o Ňurgunu Booturovi s rozsahem 36 000 veršů. „ŠAMANISMUS NENÍ NÁBOŽENSTVÍ. JE MATKOU VŠECH NÁBOŽENSTVÍ“ Slovo šaman pochází z jazyka Evenků, do literatury ho uvedl už v polovině 17. století Avvakum Petrov, ruský duchovní odsouzený do vyhnanství na Sibiři. Vžilo se natolik, že se používá obecně, bez souvislosti s určitým etnikem. Jakutština má pro šamana výraz „ojuun“ (ojuutar), šamanka se nazývá „udagan“ (udagatar). Šamanky jsou pokládány za mocnější než mužští šamani. Jejich znakem je nápadná tělesná krása, již si uchovávají do stáří. Slovo udagan souvisí s kořenem uot – oheň a lze ho přeložit jako „Ohnivá“ nebo „Silná jako oheň“, druhý výklad je ze staromongolského etügen – Matka Země. Jakutské šamany lze rozdělit do tří skupin – na černé šamany (a šamanky), bílé šamany a ostatní, jež můžeme označit jako ne-šamany. • ČERNÍ ŠAMANI – (ABAASY OJUUTTAR) při rituálech vždy nosí šamanský plášť. Předpokládá se u nich schopnost sestupů do Podzemí nebo výstupu do nebeských světů k Horním abaasy. Jejich obřady se často konaly v noci. Uvádí se, že někteří z nich byli schopní křísit mrtvé, ale podobná vyprávění se vztahují i na bílé šamany. Nemoci Jakuti přičítali napadení nemocného démonem nebo ukradení jedné z jeho tří duší démonem. Šamanská léčba začínala tak, že šaman nemocného prohlédl, zjistil příčinu choroby a přešel k extatickému obřadu. Někdy prováděl obřad opakovaně, více nocí po sobě. Obřadu se nesměly účastnit děti, aby jim neublížila šamanova síla. Podle očitých svědků byla vystoupení působivá, až děsivá. Šaman se v extázi nekontroloval, někdy ho museli držet až tři muži nebo byl přivázaný na lasu. V extatickém stavu mohl opustit své tělo a hledat ukradenou duši nebo vtáhnout démony do svého těla a poté vyhnat ven. Šaman také mohl démony oslovit a vyhnat z těla nemocného a kouřovým otvorem z obydlí. Pro černé šamany jsou charakteristické bouřlivé a kruté iniciační vize, označované jako „ettenii“ – rozsekání. Šaman při nich opustil tělo a byl roztrhán skupinou démonů abaasy, představujících choroby. Démoni vysáli jeho krev, pozřeli maso a omyli kosti. Poté kosti obalili novým masem a napustili novou krví. Čím více duchů bylo při iniciaci přítomno, tím více chorob dokázal šaman léčit. Na to, aby šaman ettenii zvládl, potřeboval dostatek síly. Pokud ji neměl, mohl ji čerpat od svých příbuzných. Ti v takovém případě mohli onemocnět nebo zemřít. Někdy šamanovi přes ettenii zahynulo až devět příbuzných, jejichž sílu potřeboval. Jiné obřady, než léčení černí šamani prováděli zřídkakdy. V minulosti prováděli obřady na podporu válečníků a komunikovali s válečnými duchy. • BÍLÍ ŠAMANI (AJYY OJUUTTAR) jsou naproti tomu spojeni s uctíváním nebešťanů ajyy, pozemních duchů ičči a Slunce. Zabývali se věštěním, řídili veřejné rituály, jako yhyach nebo sesílání plodnosti. Častěji to jsou muži, nepoužívají vždy šamanský plášť a vedle bubnu je pro ně typická hůlka, zakončená svazkem bílých koňských žíní. Na hrudi nosí zavěšený sluneční symbol. Bílí šamani nesměli přinášet krvavé oběti, zřejmě pro ně bylo tabu i zabíjení obecně. Proto přinášeli jen symbolickou úlitbu mléčných produktů ytyk. Také prováděli nekrvavou zvířecí oběť, při níž byl kůň, mnohdy s kresbou „křídel“ na plecích, zasvěcen vybranému duchovi. Takové zvíře nesmělo být zabito, nepoužíval se k tahu, jízdě ani k dojení. • NE-ŠAMANI (LÉČITELÉ, VĚŠTCI, ČARODĚJOVÉ) – Otosut je léčitel, který léčil nemocné léky rostlinného a živočišného původu. Byli to muži i ženy, někteří prováděli i operace (zlomenin, kýly či dokonce očí). S náboženstvím souvisí pouze okrajově. Jakutská slova dylgasit a bilgesit označují věštce, jenž předpovídá budoucnost, aniž by musel být šaman. Jedná se o předpovídání počasí či vhodné doby pro sezónní práce na základě pozorování přírody. Ne náhodou slovo dylgesit znamená v dnešní jakutštině meteorologa. Aptaach byl čaroděj, používající amulety a magické manipulace ap, jimž se dá naučit. Obdobou je ap iččite, jenž dovede ovlivnit duchy ičči, aniž by dosáhl extáze a opustil tělo. ŠAMAN JE PROSTŘEDNÍKEM MEZI SVĚTEM TĚLA, MYSLI A DUCHA A SVĚTEM OKOLNÍHO VESMÍRU Svět je podle Jakutů rozdělen do tří základních úrovní – na podsvětí, zemi a nebe. Ty jsou vzájemně spojeny jedinou ústřední osou, kterou nejčastěji představuje strom nebo hora. „Šamanský strom stojí na hoře, jeho kořeny prorůstají do podsvětí a koruna sahá do horního světa, zatímco kmen představuje náš prostřední svět. U kořenů žijí duchové šamanských předků a zvířecí matka, v prostředním světě lidé a v horním světě, v koruně, dosud nenarozené duše příbuzných, jako ptáci.“ Právě díky této ose se šamani mohou pohybovat mezi jednotlivými vrstvami světa. Jejich pronikání do jiných rozměrů reality a možnost setrvat v nich s sebou přináší šamanovu schopnost nalézt ztracenou rovnováhu ve svém bezprostředním okolí. Šaman tak sestupuje do podsvětí ve chvíli, kdy má být duše odvedena do říše mrtvých, může sem sestoupit i během léčení. Za ochrannými duchy na nebesa pak vystupuje při podněcujících obřadech nebo při nedostatku lovné zvěře atd. Šaman tedy svým prostřednictvím spojuje vnitřní svět jedince s vnějším světem společnosti. Každý sibiřský šaman musí mít zvířecí matku, své prvotní zvíře, které má nejčastěji podobu obrovského ptáka se zobákem jako hák, s rozeklanými pařáty a dlouhým ocasem. Tuto úlohu může zastávat také sob, medvěd, havran, pes, vlk, divočák, hřebec nebo býk. Zvířecí matka žije na šamanovi úplně nezávisle. Je plamenem vidění, který proudí šamanským světem, a ztělesňuje tak jeho prorocký dar. Během života se šamanovi zjevuje celkem 3x. Poprvé, když se rodí šamanova duše. Podruhé, aby se podílela na její výchově, na níž dohlíží z jedlové či modřínové větve, a potřetí, při šamanově smrti.Na území Sibiře, a zejména v jejích arktických oblastech, sehrává v šamanově životě velmi důležitou roli Velká Matka zvířat. Prostřednictvím šamanů dává lidem právo lovit zvěř a živit se jejím masem. Pokud je nespokojena, mají lidé špatný lov a velice záhy trpí hladem. Šamanovými duchovními učiteli se mohou také stát rostliny. Téměř každá kultura zná, nebo alespoň kdysi znala, účinky a možnosti využití nejrozličnějších psychoaktivních rostlin. Jejich síla je uctívána jako božský dar, neboť rostlinní duchové slouží jako mosty do mystického prostoru mimo čas, které propojují cesty k jiným skutečnostem. Sibiřští šamani využívají při svých obřadech zejména muchomůrku červenou, jalovec, rojovník, mák, pelyněk, šalvěj či tabák. „Ať budoucnost vašich dětí překonává i tu vaší! Ať v ohradách jenom vzrůstá počet telat, koní a krav! Ať vás stále těší život, ať se vždycky radujete a žijete v dostatku! Vzrůstejte jak stromky v tajze, deset lidských věků žijte, zelenejte, košaťte – celých devět lidských věků stůjte, kveťte, nežloutněte. Ať vás zima bouřných nebes – neovane, nespálí! Ať vás nikdy neporaní mráz, co bloudí Podzemím! Ať dosáhnou vaše ruce vždycky na to, na co chtějí. Ať vaše rychlé nohy nikdy cestou neklopýtnou. Uruj ajchal! Dlouhý věk! Dlouhý život prožijete! Uruj ajchal! Štěstí vám!“ )

ŠEDIVÁCI – Mimozemská rasa z hvězdného systému Zeta Reticuli

ŠEDIVÁCI – Mimozemská rasa z hvězdného systému Zeta Reticuli

Šedivci, Šediváci nebo také Greys jsou asi nejvíce známým hypotetickým druhem. Dělí se na další poddruhy, které se od sebe liší vzhledově. Pochází ze Zeta Reticuli, což je hvězdný systém sousedící s Orionem. Jsou poměrně malí (asi 100 až 120 cm), šedostříbrní a nemají na svých tělech žádné pohlavní  ani vyměšovací orgány. Byli vytvořeni klonováním v mimozemském genetickém inženýrství. Jsou velmi starou rasou a reprodukují se statisíce let a možná mnohem déle, několik milionů let. Mají nevýrazný obličej, velké oči, malou štěrbinu místo úst a nic, co by se dalo nazvat nosem. Oči jsou černé mandlového tvaru. Protože se nevyvíjeli v sexuálním reprodukčním procesu, všechny jejich pohlavní orgány a zažívací orgány postupně zcela atrofovaly. Nejsou schopni jíst (naším způsobem) ani vyvíjet jakoukoliv sexuální aktivitu. Svojí podstatou jsou tito mimozemšťané blízcí hmyzu. JEJICH TECHNOLOGIE JE ZALOŽENA NA VOLNÉ ENERGII TRANSFORMOVANÉ PŘES KRYSTALY Například jeden jejich počítač má takový výkon a kapacitu, jako všechny počítače dohromady na této planetě používané lidmi. Vytvořili programy skenování hmoty do atomů a energií a následně pomocí virtuální reality a volné energie vytvořit nové tělo, či cokoliv hmotného. Tento program je i základem k teleportaci, která je v podstatě založena na skenování hmoty, rozložení do energií, následně uložením do krystalu počítače a opětným složením na jiném místě. U klonování těla vytvořili počítačem nejdříve tělo a pak do něj ze starého těla vložili vědomí i s veškerou pamětí mozku. Když byl jimi vynalezen a zdokonalen systém klonování, postupně přišli na to, že mohou své tělo zjednodušit a uzpůsobit metabolismus z důvodu dlouhého cestování vesmírem. Takže postupně odstranili jisté orgány jako zbytečné, až nakonec zůstaly nejdůležitější k zachování funkčnosti těla a života. Zůstaly plíce, srdce, játra. V podstatě vše ostatní bylo odstraněno. Proto výživu absorbují kůží a rovněž kůží vylučují odpad. Nemají žaludek, močový měchýř a střeva. Proto nemají ani vylučovací otvory a pohlavní orgány, protože je nepotřebují. Když se tělo opotřebí, naklonují si nové z matrice uložené v krystalu počítače. Částečně tuto technologii používají i nižší rasy Greys. KLONOVÁNÍ TĚCHTO MIMOZEMŠŤANŮ MŮŽE BÝT VELMI RYCHLÉ A TVOŘÍ UMĚLÉ REPLIKY K vyřešení jejich evoluce a degenerovaného genofondu zapříčiněné genetickým inženýrstvím v době úpadku je nutné použít opět klasické genetické inženýrství křížením různých genů, třeba lidských a Greys. Takže vytváření klonů nejde jen formou klonování přes počítačový program. I ten musí z něčeho vycházet, z nějaké matrice a ta se musí nejprve vytvořit klasickou formou genetické manipulace. Šediváci mají velký podíl na zneužívání a mrzačení skotu (v USA). Jsou schopni absorbovat určité substance ze skotu, které je stabilizují během klonovacího procesu. Tuto substanci, pocházející ze sliznic (genitálie, rektum) a určitých orgánů, umisťují pod jazyk, odkud jim poskytuje po určitou dobu výživu a stabilitu. Nahrazuje to u nich pojídání potravy. Není to pro ně však jediný způsob výživy. Většinou jimi zničeného skotu je bez krve. To se týká i lidí. Bylo zjištěno, že ve svých podzemních základnách mají v nádržích zřejmě tuto krev a některé orgány, i kusy lidských těl, protože lidé mají daleko větší výživovou hodnotu a v této směsi, když se chtějí živit, pak plavou a vstřebávají výživu prostřednictvím kůže. V absorpčním i eliminačním procesu využívají peroxid vodíku. Ten také ochraňuje směsi před rychlým zkažením. Bez potravy vydrží 14 dní. Při nedostatku živin jsou prý agresivní a jejich kůže mění barvu do zelena. Zdroj obrázku: https://medium.com/predict/why-do-we-think-of-aliens-as-little-green-grey-men-2eb536aec181 VŠICHNI ŠEDÍ, DO URČITÉ MÍRY, OVLIVŇUJÍ V SOUČASNÉ DOBĚ HISTORII LIDSTVA BELLATRAX GREYS – SHORTJsou malí šedivci, kteří jsou menší, než Zeta Reticuli. Pocházejí z hvězdného systému Bellatrix nedaleko Orionu. Jsou výrazně menší, takoví trpaslíci (30-45 cm). Vůči lidem jsou stejně nepříjemní jako Zeta Reticuli. Oba typy pocházejí geneticky ze stejné základní rasy a vypadají, až na velikost, podobně. ORION GREYS – TALLDalším typem šedivců jsou tito velcí s velkým nosem. Měří 210 až 240 cm. Mají základnu na Aleutian Islands (u Aljašky), byli spatřeni už i v Rusku. Jsou nepřátelští, ale ne přímo, snaží se získat vliv přes politické kruhy. Mají určité schopnosti a technologie, které jim umožňují dělat věci vypadající jako zázraky. Orion Greys působí dojmem, že jsou vůči lidem benevolentní, ale jsou velmi zaměření na genetické inženýrství a používají lidi jako pokusné králíky pro různé experimenty. Vysocí šedí jsou velmi bledí, bílí, nemají žádné vlasy ani chlupy na těle. Jsou popisováni jako ti, jejichž původ je v souhvězdí Orion. Podpora pro diplomatickou roli, kterou sehráli „Vysocí Šedí“, pochází od Williama Coopera, dřívějšího poradce pro zpravodajské služby, který tvrdí, že viděl tajné dokumenty, kde „Vysocí Šedí“ vyjednávali dohody s Eisenhowerovou administrativou na setkání začátkem roku 1954. Koncem roku 1954, rasa šedých mimozemšťanů s velkými nosy, přistáli na Hollomanově letecké základně. Dosáhlo se základních dohod. Tato rasa se identifikovala jako bytosti z planety kolem červené hvězdy v souhvězdí Orion, které my říkáme Betelgeuse. Oznámili, že jejich planeta umírá a v nějaké neznámé budoucnosti tam oni již nebudou schopni dále přežít. A to je možná důvod, proč chtějí obsadit tuto planetu. Ovšem to je jen jeden pohled pravdy a tato dohoda roku 1954 i když je nejznámější nebyla první. Zdroj obrázku: https://www.hobbyconsolas.com/noticias/men-black-spin-ya-cuenta-guion-fecha-estreno-167682 11. července 1934 byla podepsána první smlouva mezi bytostmi, které se staly známé jako Malí Šedí a federální vládou USA, zastoupenou prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem, a to na palubě námořní lodi v přístavu města Balboa v Panamě. Byla to jedna z nejvýznamnějších událostí v historii lidstva, protože nás uvrhla do role, na jakou jsme nebyli připraveni, neboť jsme se stali hostitelem zlovolné mimozemské rasy. Vláda USA kompletně přehlížela Ústavu Spojených států tím, že to udělala, aniž by to řekla americkým občanům. Američané pouze uvedli, že souhlasí s podmínkami, pokud vládě bude poskytnut seznam unesených, unesení se vrátí bez úhony a jejich vzpomínky na tuto událost budou vymazány. Šedí poskytnou na oplátku antigravitační zařízení, kovy a slitiny, vyčistí životní prostředí, poskytnou volnou energii a zdravotnickou techniku. „Byli velmi malí, menší než 1,50 m a měli velké holé hlavy, žádné vlasy. Jejich hlavy byly protáhlé, velké. Vypadali jako nějaké zárodky. Neměli obočí ani oční víčka. Měli velké oči – ohromné oči – téměř celé hnědé bez bělma. Nejstrašidelnější věcí na nich byly oči. Ach ty oči, zíraly skrze mě“. – Popis od Travise Waltona, který byl unesen Šediváky. Šedí souhlasili, že poskytnou tato zařízení výměnou za to, že budou moci infiltrovat lidskou společnost na všech úrovních. Toto zřejmě udělali a začali nahrazovat významné světové představitele klony pod svou kontrolou. Více se o smlouvách dočtete např. v knize německého ufologa Michaela Hesemanna „UFO: Kontakty“. V roce 1944 bylo podepsáno další prodloužení smlouvy mezi Šedými a vládou USA. Zdroj obrázku: https://bkps.co/2023/grey-aliens/ Tato smlouva byla obnovována každých 10 let od roku 1934 až do roku 1964 a stále je obnovována i dnes. Sedm let po této smlouvě, v roce 1941, kontaktovali Šedí německou vládu a Hitlera. Smlouva pak byla podepsána i s nacisty. Šedí poté Němcům nabídli kontrolu mysli a další technologie a na oplátku chtěli opět lidi na provádění svých genetických experimentů. Podle informací, které byly odhaleny, tak Hitler řekl Šedivákům, že by se to nemělo týkat německé árijské rasy, ale mohli by si dělat cokoli, co chtějí, s lidmi v koncentračních táborech.  V minulém století bylo Německo a Amerika hlavními oblastmi aktivit invaze Šedých a Plazů. Nacisté byli zapleteni do technologie klonování a do experimentování na dvojčatech. Přibližně 20 lidí v USA a Německu bylo v té době přímo zapojeno do smluv mezi Šedými a lidmi. Informace byly uchovávány jako přísně tajné, pouze pro potřeby vlády a tajných služeb. Šediváci nemají hluboké emoce nebo soucit. Jsou velmi vypočítaví, chladní intelektuálové, a vidí lidi jako podřadnou rasu. Rozumějí vášním a soucitu do té míry, jak je mohou pouze pozorovat. Sami ale pocity nemají. Genetická manipulace je jednou z cest, kterou vidí jako vývoj a záchranu své vymírající rasy. V tomto smyslu jsou lidé jejich spasiteli.  Alespoň to je způsob, jak je lidé mohou ovlivnit. Vysocí Šedí v různých zprávách týkajících se komunikace, zastrašují lidi a chovají se jaksi „nemocničním“ způsobem, který připomíná lékaře, který řídí nějaký experiment. Nejvíce se zajímají o genetické experimenty, o vytváření hybridní lidsko-mimozemské-šedé rasy, o kontrolu mysli a o diplomatické dohody se „stínovou vládou“. Globální problémy, které jsou ovlivňovány Velkými Šedými se týkají geneticky upravených lidí, implantátů pro monitorování lidí. Získávají celkově pasivní populaci díky hypnotickému ovládání mysli, týkající se vlivu nad elitní skupinou, která rozhoduje. )

BRETAŇ - země moře, megalitických památek a Artušovských legend

BRETAŇ - země moře, megalitických památek a Artušovských legend

Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaeyn), divoký skalnatý, větrem a vodou zkoušený poloostrov, který vybíhá na západě Francie do Atlantického oceánu, je tajuplná země, jejíž obyvatelé dodnes používají jazyk svých předků, keltskou bretonštinu. Možná právě keltský původ zdejších lidí, spolu s živly, které neustále na tuto malou a malebnou zemi útočí, působily na mnohdy poněkud ponurou fantazii Bretonců natolik, že nenajdete jedinou usedlost, les, zátoku nebo skálu, ke které by se nevázala  nějaká legenda nebo pověst. Jejich asi nejznámější legendou, která ovšem bývá mylně připisována Britům, je legenda o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Celá zdejší krajina je neuvěřitelně členitá. Pobřeží Atlantického oceánu je 2730 km dlouhé. Najdeme zde dlouhé řady mořských útesů a divokých pláží, krásné mysy, zálivy a zátoky, písečné duny, malé říčky či bažiny. Oceán zde pomocí přílivů a odlivů udává pravidelný rytmus. Je to jeden z nejatraktivnějších přírodních jevů způsobený vlivem měsíce. Hladina oceánu se mění 2x za den. Síla a výška vody se odvíjí od aktuální fáze měsíce. Nejsilnější přílivy a odlivy probíhají během úplňku a novoluní. V průběhu celého roku pak rekordy padají během rovnodennosti a o slunovratech. Místní obyvatelé využívají odlivů ke sběru mušlí a různých korýšů. Silné odlivy totiž dovolí dostat se suchou nohou daleko od břehů. Mořské řasy, které se vyplavují, jsou na severozápadě hojně využívány pro potravinářský, kosmetický i farmaceutický průmysl. ARMORIKA – TAK NAZVALI KELTOVÉ PŘED DVĚMA A PŮL TISÍCI LETY TUTO ZEMI Armorika, země omývaná mořem, byla a dodnes je Keltská. Obyvatelé tohoto regionu jsou až do současnosti považováni za potomky Keltů a i přesto, že Bretaň byla nakonec připojena k Francii, se jejich mentalita nezměnila a keltská zůstala. Keltské kmeny se zde usídlovaly od 5. a 4. století př.n.l., během expanze, která probíhala i v dalších částech Evropy. V 1. století př.n.l. jsou armoričtí Keltové po porážce Římany částečně vytlačeni do oblasti Velké Británie nebo nuceni žít pod římskou nadvládou. Z Irska a Walesu pak v 5. a 6. století znovu přichází nová vlna obyvatelstva. Odkaz obrázku: https://biblioteca-virtual.fandom.com/es/wiki/Arm%C3%B3rica „Avšak ani infiltrace římské mentality a římského způsobu života, ani pozdější záplavy nejrůznějších proudů nedovedly zcela potlačit starou keltskou tradici. Žije ve Francii dodnes, v jazyku i zeměpisném názvosloví. V mnohých případech se jména kmenů změnila ve jména měst, zůstala jména hor a řek, dodnes se udržely četné termíny ze zemědělského prostředí a často nemají nic společného s pozdější latinou“. Z této citace vyplývá, že potomci keltského obyvatelstva jsou těžko ovlivnitelní a po staletí si uchovávají své názory a postoj ke světu i sami k sobě. Ačkoli byli často utlačováni a později připojeni k Francii, svou identitu a patriotismus si stále udržují. BROCÉLIANDE – MYSTICKÝ LES KRÁLE ARTUŠE Keltové v lidech zanechali silný vztah k mýtům, nadpřirozenu a snění. To vysvětluje četnost legend přetrvávajících až dodnes. Některé keltské legendy Bretonci považují za vlastní, většinu z nich však mají společnou s těmi z Britských ostrovů. Nejčastěji jsou spojovány s bájným Broceliandským lesem. Tento les se nachází jihozápadně od města Rennes a na mapě ho najdeme pod názvem Paimpontský.  Právě z něho pocházejí legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, o kouzelníku Merlinovi a jeho lásce k víle Vivian či o tajemném Černém rytíři. Podle pověstí v něm žijí duchové, víly, skřítci a nachází se zde mnoho kouzelných pramenů, jezer a potoků. Ve středu lesa leží Barentonský pramen. U něj jednoho dne spatřil Merlin jezerní vílu Vivian. Merlin byl synem smrtelnice a ďábla, od kterého zdědil nadpřirozené schopnosti. Stal se rádcem krále Artuše a své schopnosti používal, aby pomohl králi najít Svatý Grál. Do víly se okamžitě zamiloval. Podle pověsti pro ni vystavil i křišťálový zámek, který leží na dně jezera. Ona však jeho lásky využila, naučila se od něj všechna jeho kouzla a uvěznila ho nejprve v neviditelné jeskyni, později v hrobce, u které postavila dva velké kameny. Ty zde stojí dodnes. U Barentonského pramene, který podle legendy střeží Černý rytíř, leží plochý kámen. Pokud se na něj nalije voda ze studánky, spustí se ohromná bouře a zjeví se i sám Černý rytíř. Jeden z Artušovských rytířů vodu i přes varování na kámen vylil a zjistil, že to vše nebyly jen pouhé pověry. Odkaz obrázku: https://www.deviantart.com/digitalwizard/art/King-Arthur-s-Merlin-47420618 Další podívanou je tzv. Údolí bez návratu, které nese legendu čarodějky Morgany. Ta zde zatratila každého muže, který byl někdy nevěrný své ženě. Kletbu prolomil rytíř z Řádu Kulatého stolu Lancelot, který byl milencem věrným a celým údolím prošel. Nakonec se dostáváme ke kostelu Tréhorenteuc. Je věnovaný rytířům Kulatého stolu a mísí se v něm tradice keltská s křesťanstvím. Ve vitrážích jsou znázorněny keltské motivy, apoštolové sedící u Svatého Grálu či rytíři s králem Artušem okolo kulatého stolu, kde se jim zjeví Grál. Keltské legendy v Bretani nejsou výsadou pouze Broceliandského lesa. Patří mezi ně i známá pověst o nenaplněné lásce Tristana a Isoldy, která byla předlohou mnoha literárním zpracováním. Za zmínku stojí legendy spojené s Ankou. Tato postava sice není keltského původu, ale jistou spojitost s Kelty má. Ankou je bretonský posel smrti. Tradičně je znázorňován jako kostlivec s dlouhými vlasy, velkým kloboukem a kosou. Především v západní části Bretaně – la Basse-Bretagne, ho najdeme na každém kroku. MEGALITY – PŘEDSTAVUJÍ JEDINÉ „SVĚDKY“ DÁVNÝCH ČASŮ, KTERÝM „VLÁDLA“ TZV. MEGALITICKÁ KULTURA „Všechny megalitické stavby musely být něčím výtvorem, výtvorem nějaké kultury. „Tehdejší „civilizace“ neužívala písmo, na druhou stranu měla velké znalosti v oblasti geometrie, matematiky a astronomie. Všechny tyto vědy tvořily základní předpoklady ke schopnosti stavby megalitů“. Pohled na megalitické stavby vzbuzuje i v dnešní době zvláštní pocity úcty a ohromení v každém z nás. Tyto monumenty nalezneme prakticky na celém světě, ale ty nejdůležitější a nejkrásnější se nacházejí v Evropě, zde jich je také největší množství. Velká koncentrace vzpřímených menhirů se nachází právě v Bretani, kde se podle odhadů z 19. století mělo nacházet kolem 1200 menhirů. Největší z nich pochází z Locmariaquer. Měřil původně 21-23 metrů a vážil kolem 350 tun: odedávna se nacházel povalený na zemi, rozbitý na 5 kusů (jeden kus se nedochoval). Patrně nikdy nestál – zřítil se hned při pokusu o postavení. Významné jsou také Carnacké řady.Jedná se o velké množství vyrovnaných řad přesně seřazených menhirů. Carnac je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3500-1800 př.n.l. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti. Období megalitické kultury se tedy nachází v rozmezí od 5500 př.n.l. až do 1500 př.n.l. a časově odpovídá neolitické revoluci, která začala zhruba v 7. tisíciletí př.n.l. při stěhování národů, příchodu prvních zemědělců z Blízkého východu přes Balkán. Ti se postupně šířili především do střední Evropy a do Středozemí. I přes moderní technologie, umožňující přesné určení stáří nálezů, není poznávání a identifikace megalitů zcela jednoduchá a jednoznačná práce. Mnoho staveb bylo v běhu času zničeno. Stalo se tak samotným působením času a vnějších vlivů, použitím megalitů jako stavebního materiálu, či byly jednoduše strženy, jelikož překážely v další výstavbě. Megality vznikaly i v době Keltů. Zcela nejdůležitějším faktem je, že Keltové plně „implantovali“ megality a kult kamene do svého života a sami poté vytvářeli další megality.  Některé zdroje uvádí, že druidové by mohli být potomky megalitických kněží. SOLNÁ POLE MARAIS SALANTS PATŘÍ K NEJVĚTŠÍM V EVROPĚ „Tam, kde končí země a začíná moře, se v mozaice obdélníkových vodních nádrží zrcadlí měnící se odstíny oblohy. Muž, kterému se francouzsky říká paludier, shrabuje mořskou sůl do malých bílých pyramid, které se třpytí ve slunečním světle. Na těchto solných polích u města Guérande  a na ostrovech Noirmoutier a Ré, ležících u pobřeží Atlantiku, francouzští paludierové stále ještě používají tradiční metody získávání soli z mořské vody“. Tato sůl se získává tímto speciálním způsobem už od prvních dob Keltů. Ti mořskou vodu napouštěli do hliněných nádob, ze kterých se pak pomocí zahřívání v pecích vypařovala. Sůl využívali ke konzervování potravin. Postupem času však domorodci zjistili, že k odpařování stačí pouze přírodní jevy jako příliv a odliv a slunce s větrem. Vytvořili si dobře propracovanou síť kanálů a nádrží, ze kterých se sůl získává až dodnes. Během dlouhého procesu odpařování se ze soli dostanou všechny škodliviny, proto se po sběru už nijak neupravuje a připravuje se rovnou k prodeji. Za nejžádanější a gurmány vyhledávanou je považována tzv. Fleur de sel, která vzniká při odpařování jako úplně první produkt. Čerstvě po vytěžení má Fleur de sel červenou barvu, teprve sušením na slunci je pak zářivě bílá. A jelikož někdy i jemně voní po fialkách, vžil se pro tuto sůl název (solný květ). Sůl Guérande je podobně jako Parmská šunka či Šampaňské chráněna označením původu PGI. „Podle tradice by se měl každý Bretonec alespoň jednou za život vydat na tzv. Tro Breizh ve francouzštině „Le tour de Bretagne“. Tato pouť se koná k poctě sedmi zakladatelů bretonských biskupství. Po pěší cestě delší než 500 km musí poutníci za 30 dnů navštívit 7 hrobů sedmi svatých a patronů měst. V Dol je to hrob sv. Samsona, v Saint-Malo hrob sv. Mala, sv. Brieca v Saint-Brieux, sv. Tugduala v Tréguier, sv. Pol-Auréliana v Saint-Pol-de-Léon, sv. Corentina v Quimper a hrobku sv. Paterna ve Vannes. V dnešní době je ale běžnější celou pouť vykonat po etapách v průběhu několika let“. )

JOHANKA Z ARKU – Svatá Panna, francouzská hrdinka, symbol odvahy, víry a odhodlání

JOHANKA Z ARKU – Svatá Panna, francouzská hrdinka, symbol odvahy, víry a odhodlání

„Nazývám mučednictvím to, že pro strast a protivenství trpím ve vězení a nevím, zda nebudu trpět ještě více, ale ve všem se spoléhám na našeho Pána. Věřím pevně tomu, co mi řekly mé hlasy, totiž že budu spasena, tak pevně, jako bych už spasena byla“. Svatá Johanka z Arku, též Jana z Arku, přezdívaná Panna orleánská, Panna Jana Dobrá Lotrinka se narodila 6. ledna roku 1412 ve vesničce Domrémy, která se nachází v severní Francii na pomezí Lotrinska a kraje Barrois. Rodiče byli domrémští rolníci dobré pověsti. Otec se jmenoval Jakub z Arku a matka Isabelle Romée. Jana byla pokřtěna jménem Jeannette v místím farním kostele svatého Remigia. V době Janina narození měli rodiče už tři děti: Jakuba, Jana a Petra. Jana však nebyla posledním dítětem. Mladší sestra Kateřina se narodila rok po ní. Svoje dětství a dospívání Jana prožívala stejně jako ostatní děti ve vesnici. Pomáhala svým rodičům, ráda vykonávala domácí i venkovní práce a mezi obyvateli byla oblíbená. Ostatně nejlépe o jejím dětství a rodině se dozvídáme přímo z výpovědí jejích blízkých či známých. Jde o výpovědi z rehabilitačního procesu, který byl započat devatenáct let po její smrti. O Janině dětství vypovídá např. kmotra Béatrice, vdova po d´Estellinovi: „Johanka byla dobře a dostatečně vzdělána v katolické víře jako ostatní děvčata v jejím věku. Byla to čistá dívka, uměla dobře mluvit, často a zbožně navštěvovala kostel a posvátná místa. Když bylo městečko Domrémy vypáleno, chodila Johanka ve sváteční dny na mši do města Greux. Zabývala se různými pracemi ve svém otcovském domě, někdy předla konopí nebo vlnu, chodila za pluhem, pracovala, když nastal čas žní a někdy, když přišla řada na jejího otce, hlídala zvířata a stáda z města…“ Zdroj obrázku: https://www.themoviedb.org/tv/16133-joan-of-arc/images/backdrops?language=cs-CZ VE SVÝCH 13 LETECH POPRVÉ ZASLECHLA BOŽÍ VOLÁNÍ Jako vesnická dívka se Johanka nijak radikálně neodlišovala od jiných děvčat z okolí. V jejím chování nebylo nic, co by upozorňovalo na to, jaké činy bude v budoucnu z Boží vůle konat. Asi kolem Janiných třinácti let se začaly dít věci, které ji přece jen odlišily od ostatních obyvatel Domremy. To, co bylo svěřeno jen jí a díky čemu se začal měnit její život. Bůh k ní začal promlouvat skrze své anděly a svaté. Malou Johanku, obyčejnou selskou dívku, začal pomalu připravovat na obrovské poslání, ke kterému ji povolal – k záchraně Francie! TAM, KDE SELHALY VŠECHNY LIDSKÉ SÍLY, ZÁZRAČNĚ ZASÁHLA BOŽÍ MOC SKRZE PANNU Francie byla opravdu ve špatné situaci. Severně od Loiry byla země dobytá a ovládána Angličany. Oblast Guyenne byla také pod anglickou nadvládou a stejně jako na severu, byl zde uznáván král Jindřich VI. V ostatních zbylých částech Francie z města Bourges vládl syn Karla VI. Dauphin Karel. Burgundsko se přiklánělo na stranu dobyvatelů. Karel byl nejistý a nerozhodný. Intenzivně praktikoval různé formy zbožnosti a zároveň měl náklonnost k astrologii a pověrám, nepřekračoval v tom však obvyklou dobovou míru. Nešťastný a bezmocný Dauphin nebyl schopen čelit všem hrůzám, které jeho zemi potkaly. Vládl vojskům, jejichž statečnost utrpěla na krvavých polích u Kresčaku, Poitiers a Azincourtu těžkou porážku. Úplná zkáza Francie byla už jen otázkou času. Přemožena, zrazena, rozervána, svedena a zdeptána ležela tato krásná země před Božím zrakem… Johanka svoji zemi milovala a tížilo ji, v jakém stavu se nachází. Avšak celkový pojem o rozsáhlosti válečných katastrof pro francouzskou zemi, dostala Johanka až Božím vnuknutím, které ji svěřil skrze archanděla Michaela. Co by s tím zmohla obyčejná „selská holka“? Samotná určitě nic, což si zpočátku zajisté říkala. Ale díky neochvějné důvěře v Boha a jeho posly, kteří ji utvrdili v Boží pomoci, její odvaha a odhodlání splnit Pánovu vůli začala planout jako oheň. Jenom ona mohla pomoci Francii. A Johanka, ta sedmnáctiletá dívka, odpovídá na Boží výzvu: „Ano“. Stejné „Ano“, jaké na Boží volání prostřednictvím archanděla Gabriela odpověděla Maria. Johance svatí řekli, že má jet za Dauphinem Karlem do Chinonu, aby jí dal armádu, se kterou osvobodí obležené město Orléans, vyžene Angličany a dovede Karla do Remeše k právoplatné korunovaci. Má stanout v čele francouzských vojáků a vést boj proti anglickým okupantům a bojovat za osvobození Francie. Nám se nabízí otázka, zdali by vedení války mohla být Boží vůle. Zabíjení ve jménu Božím, agresivní, kořistnické a dobyvačné války? Rozhodně ne. Musíme ale pochopit, že tady už šlo o boj o přežití, o boj za záchranu své vlasti.  Angličané vedli dobyvačnou válku, která by Francii opravdu zničila. Proto jakkoliv se může zdát být „nebezpečné“ toto jednání spojovat s Boží vůlí, musíme uznat, že Johanka a francouzský lid byl v této situaci opravdu v právu. Francie měla právo se bránit. A její modlitby byly vyslyšeny. PO ROCE VÍTĚZNÝCH BOJŮ, ALE TAKÉ ZKLAMÁNÍCH, NÁSLEDUJE OBDOBÍ MNOHEM CHMURNĚJŠÍ, KTERÉ KONČÍ MUČEDNICKY Janiným zajetím skončila první část jejího veřejného působení. Jako vesnické děvče, zvyklé na volnost přírody i jako neohrožená bojovnice, musela snášet zajetí velmi těžce. Sama se zajetí velmi obávala, a jak později zmínila, díky hlasům svatých, kteří s ní o tom promluvili, to věděla dopředu. Svatá Markéta a Kateřina jí oznámily, že bude zajata, ale povzbudily ji, ať se nebojí, že jí Bůh pomůže. Na hradě Beaurevoir, kde Johanku drželi, sídlila manželka Jana Lucemburského Jana z Béthune a jeho teta Jana Lucemburská. Tyto ženy dokázaly dát stranou politické a vojenské konflikty a Johance, jako uvězněné dívce prokazovaly pozornost a útěchu. Dokonce Jana Lucemburská žádala pána z Lucemburku, aby Johanku nevydal Angličanům. Ten však takové sympatie, jaké měla jeho teta k Johance nechoval. Johanka se nehodlala vzdát ani v zajetí. Dvakrát se pokusila o útěk, přičemž napodruhé se snažila slézt pomocí svázaných prostěradel. Ta se však uvolnila a Johanka utrpěla pádem do hradního příkopu vážný úraz. „Byla jsem po tom skoku tak zraněná, že jsem nemohla ani jíst ani pít“. V tomto stavu byla asi 3 dny, avšak díky dobré tělesné konstituci se brzy uzdravila. V této době se do záležitosti Janina prodání Angličanům vkládá osoba, která bude mít základní podíl na jejím dalším osudu. Jedná se o Petra Cauchona, bývalého rektora pařížské univerzity, který se díky burgundskému vévodovi stal biskupem v Beauvais. V listopadu 1430 byla Johanka převezena do Arrasu, kde pobyla asi 14 dní. Často psala povzbudivé dopisy francouzským městům, nyní napsala ještě jeden do města Tournay. Poté z Arrasu do Crotoy to byla její poslední jízda na koni. V Crotoy jí bylo dovoleno účastnit se mše svaté v katedrále a přijmout svátost smíření a eucharistie. Po těchto posledních radostech byla vydána nepříteli. Zdroj obrázku: https://epochaplus.cz/johanka-z-arku-svou-popularitou-zastinila-krale/ Petr Cauchon se nechal vévodou z Bedfordu jmenovat Janiným soudcem a viceinkvizitorem Francie. Bedford trval na tom, aby byla souzena ve městě Rouenu, kde byla anglická moc již dlouho zakotvena. Do Rouenu dorazili před Božím hodem vánočním roku 1430. Dne 3. ledna 1431 král Jindřich přikázal královskými listy, aby Panna byla vydána biskupu beauvaiskému, vyhrazující si právo vzít si ji nazpět, kdyby na ní církevní soud neshledal viny. I kdyby církevní soud na Johance neshledal viny, stejně by ji Angličané vlastnili, jako vězeňkyni. Bylo to zařízeno tak, aby Johanka neměla šanci na záchranu. „JE TO ČARODĚJNICE, MUSÍ PŘED INKVIZIČNÍ SOUD“! Proces s Johankou se tedy odehrával v  Rouenu, kde byla nyní vězněna. Střežilo ji pět Angličanů nejnižšího postavení, kteří se jí často vysmívali, a zakoušela od nich kruté urážky. V noci spala natěsno připoutána nohama do želez. Byla pro ni vyrobena také železná klec, ve které byla držena vestoje, přivázána za krk, ruce a nohy. Již před jejím příjezdem Cauchon poslal agenta do jejího rodného kraje, který měl o Johance zjistit všechny potřebné informace – o jejím dětství, o její rodině, které by se mu mohly hodit. Byl však zklamán. Nenašlo se nic, co by mohlo být použito proti Johance. Proto se Cauchon rozhodl stavět pouze na jejích odpovědích a odsoudit ji za kacířství na základě jejích vlastních slov. Proces byl zahájen 21. února 1431. Podvodný charakter se ukazuje již na začátku, kdy byla Johanka žádána, aby složila přísahu, ve  které stálo, že pokud by uprchla z rouenského vězení, bude usvědčena z kacířství. To zásadně odmítla: „Tento zákaz nepřijímám. Uprchnu-li, nikdy mne nikdo nesmí odsuzovat, že jsem porušila či přestoupila svou víru“. Zdroj obrázku: https://dvojka.rozhlas.cz/johanka-z-arku-upalena-jako-kacirka-pozdeji-prohlasena-za-svatou-8901585 Když se Johanka stala vězněm Angličanů, mohli ji nechat jednoduše popravit. Kdyby to však vévoda z Bedfordu udělal, stala by se okamžitě mučednicí. Všichni věděli, že jí francouzský král vděčí za vítězství i svou korunu. Angličané potřebovali Johanku pošpinit a tím vrhnout stín i na Francii s jejím králem. Proto Bedford usiloval o to, aby se Cauchonovi podařilo Johanku usvědčit z kacířství. Ve skutečnosti šlo o politický tribunál ve stínu anglické moci, uskutečněný formou inkvizičního řízení. Osud obviněné byl předem zpečetěn, jakkoli bylo její vystupování před přísedícími z pařížské univerzity podivuhodné a statečné. VĚRNOST A SILNÁ VÍRA JI NEOPUSTÍ ANI V POSLEDNÍCH CHVÍLÍCH JEJÍHO ŽIVOTA 30. května 1431 ve středu byla Johanka dovedena na Starý trh v Rouenu za doprovodu zástupu anglických vojáků, kde vyslechla kázání. Po předání světskému rameni ji bez soudu postavili na popraviště. Když ji vedli na hranici, která byla vystavěna uprostřed, nepřestávala vzývat Boha, Pannu Marii a svaté. Šla s velkou zbožností a pokorou, a kromě vzývání jména Páně volala za odpuštění pro ty, kteří jí způsobili tolik zla. Zdroj obrázku: https://janazarku.cz/2014/05/26/po-johance/ Hranice postavená pro Johanku z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Popravčí města Rouenu Simon Dailli postavil vysoké lešení z kamenných desek, aby bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola. Než byla zadušena ohněm, dokonávajíc, zvolala silným hlasem poslední slovo: „Ježíši“. Johanka zemřela ve svých devatenácti letech. Její popel byl vhozen do Seiny, aby se zamezilo lidu v uctívání jejích ostatků. Francouzský král Karel VII. později Johanku prohlásil za oběť justičního omylu a světským soudem byla rehabilitována v plném rozsahu. Papež Pius X. ji 18. dubna 1909 prohlásil za blahoslavenou a později ji papež Benedikt XV. 16. května 1920 svatořečil. „Rouenský proces a jeho rozsudky byly poskvrněny lstí, falešnými obviněními, bezprávím, lží a veřejně vyhlášeným právním omylem. A proto stejně jako řečené odvolání a všechny vykonané kroky a následky byly bezprávné a neplatné a tudíž, jsou a budou neplatné od svého počátku“. Zdroje použitých obrázků v náhledové fotce, kte kerým nevlastníme autorská práva:https://janazarku.cz/2017/04/30/jak-se-johanka-z-arku-stala-svatou/https://www.csfd.cz/film/774-johanka-z-arku/prehled/https://www1.pluska.sk/zaujimavosti/symbol-francuzov-jana-arku-dievca-ktore-dokazalo-viac-ako-silni-muzihttps://epochaplus.cz/vizionarka-johanka-z-arku-jak-mohla-poznat-francouzskeho-krale/https://www.denik.cz/ze_sveta/jana-z-arku.html )

EXORCISMUS – Jeden z nejstarobylejších a nejtajemnějších rituálů římskokatolické církve

EXORCISMUS – Jeden z nejstarobylejších a nejtajemnějších rituálů římskokatolické církve

„In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen. – Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen“. Člověk posedlý ďáblem, zlým duchem nebo jinými temnými silami je oblíbeným námětem mnoha románů či hororových filmů. Pokud se tak stane, je pro něj jediná pomoc – kvalifikovaný exorcista, tedy osoba, která umí zlé síly z jeho těla vypudit. Zajímavé ovšem je, že ani nábožensky založení lidé vám k tomuto aspektu jejich víry mnoho neřeknou. Často o této problematice nic nevědí, nebo o ní z určitých důvodů nechtějí mluvit, anebo v tyto praktiky vůbec nevěří. O to víc zarážející je, že dnes exorcismus údajně zažívá největší rozmach za poslední čtyři staletí. Slovo exorcismus pochází z řeckého slova „exorkismós“, což v překladu znamená „přísaha“ nebo také „zapřísahání“. Věřící v tomto slově spatřují boj dobra proti zlu: „Je to rituál, při němž se používá modlitba, aby zahnala ďábly či démony od osoby nebo z místa“.  Vymítání může mít více forem. Buď je jednoduché, jako například modlitba za osvobození či požehnání, nebo je to rozsáhlý a dramatický rituál. K rituálu skutečného „Velkého exorcismu“ se však přistupuje jen velmi vzácně, a to v případech, kdy je pacient postižen nejvzácnější formou tzv. „démonické posedlosti“ a smí ho vykonávat pouze biskupem pověření kněží, vzdělaní v dané problematice. Tato praktika je čistě náboženského charakteru a není vědecky ani lékařsky nijak prověřená. Přesto je především v Itálii tato služba vyhledávána tisíci věřícími. I podle exorcistů samotných však potřebuje jejich pomoc jen asi 5 % lidí, zatímco ostatní trpí buď psychickou, nebo fyzickou poruchou, léčitelnou vědeckými metodami. OTEC GABRIEL AMORTH, VÝZNAMNÝ ŘÍMSKÝ EXORCISTA, ROZDĚLUJE DĚJINY EXORCISMU DO SEDMI OBDOBÍ 1) Doba Ježíše Krista a jeho apoštolů Jelikož křesťanství má počátek u Ježíše Krista, má u něj počátek i křesťanský exorcismus. V evangeliích se nejednou mluví o Kristově boji s démonem. V tomto boji vítězí Ježíš, který má moc od Boha, a tak je Ďáblem neporazitelný. V Bibli jsou také popsány mnohé případy, kdy Ježíš vyhání zlého ducha z posedlých a léčí je. Tuto svoji moc nad zlým duchem Ježíš předává svým apoštolům a později i všem jeho věřícím. Ti ji podle jeho vzoru využívali k exorcismu. 2) Doba prvních tří staletíNa počátcích křesťanství směli používat moc osvobození od zlého ducha všichni pokřtění. Otec Amorth poukazuje na jednu mimořádnou funkci, jež toto předání moci věřícím mělo, totiž že schopnost zahánět démony přitahovala pohany, a tak ve svém důsledku napomohla šíření křesťanství. V této době se také rozvíjí udělování exorcismu při křtu, čímž byl nový věřící osvobozen z moci ďábla a otvíral se Kristově vládě. 3) Období od 3. do 6. stoletíV této době dochází k velkému rozmachu církve, což ovlivnilo i oblast exorcismů. Po vzniku prvního mnišského řádu se praxe vymítání přenáší spíše na mnichy. Ti měli údajně díky svému skromnému životu a pokání vyšší moc pro boj se zlými duchy a byli při exorcismech úspěšnější. Objevovaly se však případy falešných exorcismů načež katolická církev reagovala. Roku 416 papež Inocenc I. ustanovil, že exorcismy smí udělovat pouze kněz s pověřením od biskupa. 4) Doba od 6. do 12. stoletíByla to doba velkého rozvoje exorcismů. Počty exorcismů se zvyšovaly a utvářely se nové exorcistní texty. 5) Doba od 12. po 15. stoletíObjevují se velká heretická hnutí s anticírkevním cítěním, které církev pronásledovala. Otec Amorth upozorňuje, že do konce 12. století teologové odmítali připustit existenci čarodějnic a považovali jejich pronásledování za nesprávné. V době bojů s heretiky však došlo ke změně mentality a vliv zlého ducha lidé viděli na každém kroku. V roce 1252 papež Inocenc IV. svým rozhodnutím povoluje mučení heretiky a v roce 1324 papež Jan XXII. zakládá inkvizici, která má pronásledovat čarodějnice. Paradoxně byla praxe exorcismů zasunuta do pozadí a na její místo nastoupilo pronásledování a upalování všeho, co bylo považováno za nečisté či posedlé ďáblem. 6) Období 16. až 17. stoletíI nadále pokračovaly hony na čarodějnice. Zajímavé je, že tam kde byl praktikován exorcismus, nedocházelo k pronásledování posedlých, nýbrž k jejich léčení. Církevní činitelé se snažili o zreformování služby exorcismu a roku 1614 byl sepsán „Římský rituál“, který udával přesné postupy a modlitby při exorcismu. Bohužel snahy o návrat a upřednostnění exorcistického rituálu kvůli vrcholící atmosféře honů na čarodějnice selhaly. 7) Období od 18. století po dnesPo odeznění čarodějnických procesů, byla víra v existenci ďábla a vše co s ní souviselo značně nepopulární. Proto také rituál exorcismu upadl v nemilost a ustoupilo se do značné míry od jeho praktikování. Během 19. a 20. století většina církve pohlížela na rituál vymítání, jako na starodávný přežitek. Přesto se od poloviny 20. století začíná praxe exorcismu opět rozšiřovat, pravděpodobně jako reakce na stoupající popularitu černé magie a satanských sekt. V 70. a 80. letech byl také podporován růstem hnutí „Katolické charismatické obnovy“ jež věří v uzdravování a proroctví. Zájem o exorcismus vyvolal také papež Jan Pavel II., který hovořil o Ďáblu jako o aktuálním problému světa, a sám se exorcismu věnoval. K popularizaci také do jisté míry přispěl film „Vymítač ďábla“ z roku 1973. ĎÁBEL JE REÁLNÁ BYTOST, NIKOLI POUZE SYMBOL Jméno Satan, což je původní hebrejská podoba slova Ďábel, etymologicky znamená „protivník“, má tedy být jakýmsi přímým protivníkem a oponentem dobra, potažmo Boha. Podle katolické teorie je Ďábel skutečná osobní bytost, nadaná inteligencí a vůlí, která sice nemá fyzické tělo, ale může přijít na tento svět a skrze člověka rozsévat nenávist. Podle IV. lateránského koncilu (1215) jsou Ďábel a ostatní zlí duchové Bohem stvoření ve své přirozenosti jako dobří, ale zlými se stali skrze sebe samé. Exorcisté sami jsou přesvědčeni, že démoni jsou osobní bytosti, které lidem škodí ať duševně či fyzicky. Otec Gabriel Amorth poznamenává, že kněz, který neuznává existenci Ďábla „opouští rámec biblické a církevní nauky“ a podvádí věřící. Jak na tomto světě vlastně Ďábel působí? Jakožto padlý anděl, je Satan nadřazený člověku, ale podle církve zůstává jakožto bytost stvořená i bytostí konečnou. Nemůže ve skutečnosti vykonat opravdový zázrak, což je výsadou pouze bytosti s nadpřirozenou silou, která nebyla nikým stvořena. Ďábel může vládnout pouze silou „nepřirozenou“, jež mu však dovoluje překročit hranice lidských schopností. Teologové a exorcisté odhadují, s jakými schopnostmi může ďábel na člověka působit. Tvrdí například, že Satan sice nedokáže nahlížet do našeho nitra, což je výsadou Stvořitele, ale může díky svým pozorovacím schopnostem určit, co si myslíme. Také sice nemůže vidět budoucnost, ale díky svým znalostem a své duchovní moci ji může předpovědět. Ďábel je především omezen Boží vůlí, protože jako jeho stvoření nemůže udělat nic bez Božího svolení. Zde se naskýtá prostor pro oblíbenou teologickou otázku: Proč Bůh ve své nekonečné dobrotě dovolí, aby ve světě bylo zlo? Odpověď je většinou tajemná a vyplývá z ní, že Bůh má své důvody. Zlému duchu je tedy „povoleno“ působit na tomto světě různými způsoby, které exorcisté rozdělují do dvou kategorií: běžné a výjimečné. „ĎÁBEL OKOUZLUJE A DOBŘE SE PRODÁVÁ, AVŠAK NA KONCI ŠPATNĚ PLATÍ“ Nejběžnějším projevem vlivu Satana je pokušení. V podstatě je to lákání ke spáchání hříchu. Pokoušet člověka, aby šel proti „dobru“ je zejména ďáblovou výsadou. Jeho silou je jeho nenápadnost a také vychytralost, díky níž nás může třeba i dobrými myšlenkami dovést ke zlu. Ne všechna pokušení však mají svůj původ u zlého ducha, a ne všechny hříchy jsou na jeho popud. Některé jsou výsledky lidské svobodné vůle. Za výjimečné projevy vlivu démona je považován každý silnější projev než pokušení. Ty jsou rozděleny do čtyř základních oblastí. Zdroj obrázku: https://fsspx.mx/es/news-events/news/%C2%BFqu%C3%A9-hacer-en-los-momentos-de-tentaci%C3%B3n-57416 1) InfestaceJedná se o přítomnost démona na určitém místě, nebo ve věci. To může být například „strašidelný dům“, kancelář nebo dokonce zvíře. Zamoření se může projevovat nejrůznějšími paranormálními jevy, od podivných zvuků v domě, nevysvětlitelného průvanu, až po levitaci nádobí. Tyto jevy mohou mít příčinu v přítomnosti prokletého předmětu, nebo v prokletí domu samotného. V domě se také dříve mohly provozovat okultní praktiky, anebo zde mohlo dojít k vraždě či sebevraždě. V případě infestace se většinou upouští od exorcismu a kněží místo toho přistupují k jednoduchému požehnání, nebo slouží mši. 2) VexaceJedná se vlastně o fyzický útok démona. Může se projevovat jako tajemné rány dopadající na člověka, nebo jako škrábance, které se z neznámého důvodu objevují na těle. Někomu se dokonce objevují tajemné znaky či nápisy na těle, a někdo zase může být shozen neznámou silou z postele nebo ze schodů. Tento druh napadení je zaměřen zejména na osoby, které mají bohatý duchovní život, jsou upřímní ve víře a mají blízko k Bohu. Úkolem démona je přivést tyto osoby do stavu izolace a následného zoufalství, aby odsoudily Boha za své utrpení a obrátily se k němu zády. 3) ObseseMůžeme ji přeložit jako „svázanost“ nebo také „démonské pokušení“. Jedná se o soustavné intenzivní napadání mysli oběti. Oběť se utápí v představách a je mučena myšlenkami, které ji dokonale ovládají. Tyto myšlenky mohou být tak silné, že oběť přesvědčí o jejím vlastním šílenství, což jen prohloubí pocity smutku a deprese. Představy mohou být různé. Například mohou člověka nutit, aby někomu ublížil. Jiné mohou nutit k sebevraždě. Nejčastěji se však obsese projevuje v ovlivněných snech, jako jsou noční můry. 4) PoseseJedná se o posedlost démona, známou jako „nechtěná posedlost“ nebo také „démonická posedlost“. Jedná se o nejvážnější a zároveň nejvzácnější projev Ďáblova vlivu na tomto světě. Přesto, že jsou tak vzácné, exorcisté tvrdí, že případy posedlosti se v poslední době objevují čím dál častěji! Při tomto projevu Ďáblova vlivu, přebírá dočasně zlý duch kontrolu nad tělem své oběti, koná a mluví skrze něj, aniž by o tom dotyčný věděl. Kontrolu však démon přebírá pouze v krizových chvílích, v nichž se jeho oběť dostává do transu. Během pacientovi krize se může démonova přítomnost projevovat několika různými způsoby. Např: nepřirozené zkroucení těla, které nelze racionálně vysvětlit, velkou nepřirozenou silou, znalostí „skrytých věcí“, které mohou být spojeny s přítomností, minulostí či budoucností, tedy projevy jasnovidectví, znalost cizích jazyků, jejichž ovládání je nepravděpodobné. Můžou se objevit i případy, při nichž ústy člověka hovoří ďábel, obvykle nepřirozeným hlasem, plným vzteku a nenávisti. Katolická církev připomíná, že ačkoli může být lidské tělo ovládané démonem, duše  zůstává nadále ve stavu Boží milosti. Jediná výjimka nastává ve chvíli, kdy člověk sám dovolí, aby k ovládnutí démonem došlo, jako například při satanském rituálu. Tím se člověk dostává pod stálý vliv, do stavu nepřetržitého ovládnutí a je jako démon, který kráčí po tomto světě. NEJZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD EXORCISMU, JENŽ SKONČIL TRAGICKOU SMRTÍ! Celosvětově nejznámější případ exorcismu se odehrál v 70. letech minulého století v Německu. Jedná se o jeden z nejděsivějších případů exorcismu vůbec. Anneliese Michel začala od roku 1968 propadat do záchvatů a měla vidiny, v nichž vystupoval ďábel. Svůj stav připisovala moci démonů. Ti jí prý našeptávali, že musí zemřít, aby vykoupila mládež žijící v hříchu. Psychologické testy nepotvrdily žádnou chorobu, lékaři vyloučili i epilepsii. Rodiče Josef a Anna se proto obrátili na církev s žádostí o exorcismus. Toho se v roce 1975 ujali kněz Ernst Alt a páter Arnold Renz. Během vymítání se stav dívky zhoršoval. Odmítala jíst, kousala sebe i ostatní, mlátila hlavou o zem. Alt a Renz si seance nahrávali, takže na páskách zachytili, jak dívka mluví chraptivým hlasem ďábla. „Nejhůř reaguje na svěcenou vodu“, prohlásil Renz o dívce, která 1. července 1976 zemřela na dehydrataci a podvýživu (vážila 31 Kg). Zdroj obrázku: https://hnbgu.net/is-the-exorcism-of-emily-rose-a-true-story/ Na základě tohoto případu vznikl film V moci ďábla, který se v originále jmenuje The Exorcism of Emily Rose. Původně se však měl jmenovat The Exorcism of Anneliese Michel. Ačkoliv je ve filmu mnoho extrémních a děsivých scén, příběh  Anneliese je možná ještě děsivější. Během svých častých záchvatů se sebepoškozovala, jedla pavouky, omítku a klela a urážela Boha. „Přemýšlíme-li o našich nepřátelích, měli bychom se nejdříve zamyslet nad přítomností Ďábla, protože je to právě Ďábel, jenž nás nejvíce poškozuje. Ďábel si totiž v současné atmosféře utrpení libuje“. – Papež František )

Nejnovější články na našem portálu

Slunce ve Lvu – Být sám a být sama sebou, abychom slyšeli své srdce bít
červenec 22, 2025 1679
22. 7. 2025 v 15:30 vstoupí Slunce do znamení Lva, ve kterém Slunce vládne, za podpory...
Číst článek...
Tibetská kniha mrtvých (Bardo Thödol) – Jedna z nejdůležitějších knih moudrosti lidstva
červenec 01, 2025 2085
„Nejsou to nic než tvoje klamné představy. Věz, že všichni ti navenek vystupující vládcové smrti,...
Číst článek...
Slunce v Raku – Všechny pocity jsou stejně hodnotné, ale mají jinou frekvenci
červen 20, 2025 1572
21. 6. 2025 ve 4:42 vstoupí Slunce do znamení Raka, který nás bude vracet domů, ke kořenům, do...
Číst článek...
Slunce – Zářivá hvězda, životodárná energie i mýtické božstvo
červen 10, 2025 1331
„Ráno vychází bůh Re z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do...
Číst článek...
Bez Černý – Posvátný a léčivý keř s kouzelnou mocí
květen 28, 2025 2101
Staré české přísloví zní: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“. Toto lidové rčení je důkazem...
Číst článek...
Slunce v Blížencích – Slyšet čistě vnitřní pravdu
květen 20, 2025 1465
20. 5. 2025 ve 20:55 vstoupí Slunce do znamení Blíženců za podpory mocného Pluta, abychom se...
Číst článek...
Geomantie – Nauka o jemnohmotných silách Země
květen 20, 2025 1768
Ať se nacházíme na jakémkoli místě na světě, vnímáme ho určitým způsobem, necháváme se jím...
Číst článek...
Pod vlivem magického Měsíce – Jak na nás působí jeho jednotlivé fáze?
duben 29, 2025 1816
Měsíc je spolu se Sluncem nejdůležitějším a největším nebeským tělesem, které lidské oko vnímá....
Číst článek...
Slunce v Býku – Prosté bytí je projevem Boha
duben 15, 2025 1945
19. 4. ve 21:56 vstoupí Slunce do znamení Býka, kdy Uran na jeho posledních stupních vytvoří...
Číst článek...
Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 1788
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 1626
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 2118
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2541805
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 519304
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 464198
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 299518
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 293031
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 277198
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 266871
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 266552
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 264497
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 248246
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 247386
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 219384
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 216259
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 197419
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 189115
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 187370
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 179169
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 171605
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 166820
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 163773
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 146605
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 130571
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Osobní roční vibrační číslo
3 červenec 2016 128827
Charakteristiky pro jednotlivé roční vibrace. Jsou to devítileté cykly, ve kterých se pohybujeme...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 127435
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...