Přichází ke mně na regresi klientka a říká. „Jsem alergická na jakoukoliv mouku. Je úplně jedno, co je to za mouku, vadí mi i bezlepková. Nemohu jíst žádné pečivo, nemohu nic co obsahuje mouku. Trpím tím od roku 2007. Tehdy to začalo, když jsem snědla housku a pak se to stupňovalo až tak, že když jsem šla do pekárny, tak jsem se dusila. Dvakrát se mi stalo, že jsem padla dušením do kómatu a museli mi píchnout adrenalinovou injekci, která to zklidnila. Úplně celá oteču v obličeji a dusím se. Někdy mě svědí kůže a vyskáčou mi pupínky. Stalo se to, když jsem chtěla pro rodinu udělat koláč. Vzala jsem si na to roušku, a i přes ní, když jsem přesívala mouku do mísy, tak jsem otekla a dusila se. Mám strach o život.“


Regrese:

Jdeme po situacích zpět, kde jsou projevy alergie...
„Čtrnáct dní zpět, mám náběh, ale nějak to nevidím, mám okolo sebe pouze mlhu, nic nevím.“
Z mlhy se nám vyklubala duše muže, která klientce bránila v procházení události. Skrz ní jsem navázala kontakt s duší, abychom se dozvěděly proč to dělá.
„Je se mnou odjakživa, prý si to zasloužím a  moc dobře vím, za co to mám. Je to mlynář. (tady jsem se pro sebe mírně pousmála...mlynář) Byla jsem zlá. Je mu furt špatně a je to prý můj manžel. Trápila jsem ho, (těžce se mi dýchá) a zabila jsem ho.“

Dlouho jsem nečekala a s klientkou jsme šly rovnou k události z roku 1864.

„Běžíme po louce, držíme se za ruce a jsme spolu šťastní. Žijeme v domě, máme mlýn. Chceme rodinu a děti, ale po nějakým čase snažení se o dítě, mu začínám vyčítat, že to nejde. Myslím si, že za to může on. Všechnu vinu házím na něj a zatrpknu. On jen pracuje, tahá pytle s obilím a já ho ponižuji a nenávidím za to, jaký s ním mám život. (teď je mi to líto) Hádáme se a vůbec mi neodporuje. Jsem tlustá, stará a zatrpklá. Chci se ho zbavit.
Teď jsme někde ve mlejnici, je tam píst. Lítá to nahoru a dolů.(je mi vedro) Strčím ho do toho pístu, všude je mouka, obilí a těžký vzduch. Trvá to dlouho než umře, umřel.
Dál žiji v tom domě, něco na mne doléhá a je mi zima. Jsem depresivní, je tu plíseň a nechci už žít. (Už v tu chvíli tam mlynář s ní byl jako duše...) Jdu si někam pro jed, chci se otrávit. Piji to a oblbnutá umírám. Je mi to líto, mám výčitky svědomí, stahuje se mi hrdlo, nemůžu dýchat, už jen sípu. Jsem mrtvá a stoupám, je tu hezky, ale já cítím pocit viny. Jsem unavená, mluvím tu s bytostmi, mám potřebu se očistit.“

Toto jsme s klientkou procházely tak dlouho, až odezněl i pocit viny a pak jsme to zpracovaly i jejímu muži, mlynáři. Usmířili se, odpustili si a mlynáře anděl doprovodil do světla.

Když sezení skončilo, říkala jsem si „to byla teda jízda“ Čistě teoreticky, by ta alergie opravdu mohla být pryč. Jako ale vždy, nechci dělat ukvapený závěry, tak jsem čekala na zprávy od paní. Dávalo to všechno smysl a kdo by to řekl, že takovou alergii na mouku způsobí jedna duše a jedna událost.. Většinou je potřeba více sezení, aby potíže odezněly, tady to potřeba nebylo.

„Dobrý den, milá Petro,
ještě jednou Vám děkuji za neobvyklý zážitek, či co to bylo ....každopádně jste mi velmi zlepšila život. Po 12 letech terapie klasickou medicinou, (bezúspěšnou terapií, pouze jezením mnoha léků) jsem najednou absolutně bez obtíží, v tuto chvíli už jím naprosto vše a myslím, že i beze strachu. Normálně jsem přijala, že jsem zdravá a zkrátka mohu jíst cokoli. Stále to považuji za zázrak!
Pan doktor mi udělal (zřejmě pro jeho jistotu 112 testů na všechny možné druhy jídla a obilovin a vše je NEGATIVNÍ !!!

Mám se krásně a totéž přeji z celého srdce Vám!“

Autorka článku: Petra Zlatohlávková      

www.regresniterapiestrakonice.cz