Je paradoxem, že naše neochota připustit si, že jsme byli týraní, nás může udržovat ve zraněných emocích nebo ve zraňujícím vztahu.

Poměrně často se s klienty na konzultacích setkávám s tím, že se domnívají, že si nemohou až tak moc stěžovat, protože je fyzicky rodiče přece netýrali. Jenže psychický teror, odepírání lásky nebo výhružka odepření lásky je pro dítě stejně děsivá a zraňující jako výprask. Často je možná ještě horší. Fyzické šrámy jsou totiž vidět, ale ty psychické ne, a pak i sama oběť psychického násilí má někdy tendenci popírat, že ji někdo trýznil.

Ráda bych uvedla pár reálných příkladů psychického teroru z praxe:

- matka holčičce sbalila nějaké oblečení, vystrčila ji ze dveří bytu a zavřela.
- rodiče odvezli dceru autem před budovu dětského domova a odjeli.
- rodiče nechali děti podepsat formuláře, že půjdou do polepšovny.

Ani jeden z těchto příkladů není vymyšlený a ve všech byly formuláře staženy, dveře zase otevřeny a auto se vrátilo. Mohlo by se říct, že se zas tak moc nestalo, ale umíte si představit, jak vyděšené ty děti musely být?

Jak manipulovatelné a ovladatelné, aby něco takového nemusely znovu prožít?

Je úplně jedno, že si rodiče v daný okamžik mysleli, že tím něčeho dosáhnou a že třeba z poza rohu dávali na dítě pozor. Ono už to prožívalo a prožilo. Nechalo to stopu a tuto stopu, tento zážitek je třeba uznat v té kvalitě, v jaké byla prožita.

Je úplně jedno, jestli svoji chybu rodiče zpětně uznají nebo ne. Stačí, když si vy nyní, v přítomnosti, dovolíte přijmout, jak vám tehdy bylo a dáte tomu důležitost. Jde totiž o nesmírně důležitý akt přijetí sebe sama, svých emocí a jejich pravdivosti.

Když je totiž přijmete a přestanete svoje zážitky z dětství bagatelizovat nebo omlouvat rodiče, můžete si začít znovu věřit. Věřit tomu, co prožíváte v těle, co potřebujete a jak vám je. Uvědomit si, že žádné dítě se neprovinilo tak, aby bylo trestáno odebráním lásky rodičů nebo i samotnou výhružkou jejího odejmutí.

A pozor! I věta: "Takhle by tě maminka neměla ráda, když budeš dělat..." je úplně stejná energie jako to vyhazování ze dveří nebo odvážení do dětských domovů. Dítě nás totiž bere vážně. Neví, že si jen nevíme rady a chceme ho k něčemu donutit. Třeba k takové banalitě, aby obcházelo kaluže nebo si mylo ruce. Prostě slyší tu výhružku NEBUDU TĚ MÍT RÁDA a to se v dětské hlavě rovná výhružce smrtí, protože bez maminky dítě nepřežije, a to každé dítě instinktivně ví.

Takže prosím dovolte si být k sobě laskaví a dovolit si cítit, že vás něco bolí, děsí nebo vzteká. Třeba jste to v dětství nesměli, ale teď už je to na vás. Nemusíte dál poslouchat ten otisk rodiče v sobě, který říká, že jste si to zasloužili nebo že to nebylo tak zlé. Bylo to tak zlé, jak jste to cítili a to je vše, co se s tím DÁ a JE POTŘEBA UDĚLAT. Nic víc. Když si to totiž dovolíte, můžete zase znovu začít věřit sobě a díky tomu dělat i rozhodnutí, která jsou s vaším cítěním v souladu.

Přestáváte být tím hodným, ovladatelným robůtkem, kterého z vás chtěli mít rodiče.

Byť to zní jednoduše, není to vůbec snadné udělat. Dopřejte si tedy čas a prostor, nechtějte to po sobě hned. Možná budete potřebovat i průvodce, který vás vašimi emocemi bude provázet.

Ze Slunečních esencí může být nápomocná lípa na dosycení pocitu, že jste v pořádku takoví, jací jste. Dub na posílení vlastních hranic a hlavně dovolení si je vůbec mít. Přestat být prostupní pro nároky druhých. Modřín na postavení se do vlastní síly bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí a uvolnění se ze závislosti na přijetí druhými.

Ať se vám to daří ❤️

Bára Zumotová

Celý text i s aktivními odkazy: https://www.zumotova.cz/news/nemusi-nas-bit-abychom-byli-tyrani/

Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz

Žena, partnerka, maminka, dcera, sestra, kamarádka...

Pro vás mohu být člověkem, kterému se můžete s důvěrou svěřit, kdo vám bude klást otázky, které vám pomohou nalézt odpovědi, které vás nasměrují k vlastní pravdě a spokojenosti.

Zákoutí lidské psychiky, spletitost vztahů a rozmanité lidské osudy mě zajímaly už od dětství. Moji rodiče se často stěhovali, navíc můj tatínek je cizinec, takže jsem se mnohem častěji než většina lidí dostávala do úplně cizího prostředí a vždy bylo potřeba nové lidi poznat a navázat nové vztahy.