Sleduju občas, kolik času a energie lidé věnují debatám, které nemají řešení.

Zapáleně diskutují třeba o tom, co přijde po smrti, odkud jsme přišli, jestli bylo první vejce nebo slepice apod. Občas mi to přijde legrační a občas nad tím už kroutím hlavou a říkám si, kdyby šli raději dělat něco užitečného. Třeba si jen sednout ven a dívat se na slunce, nebo si vyprávěli vtipy, uvařili čaj. Vlastně cokoliv, co by jim v tu chvíli udělalo dobře.

Na druhou stranu nemyslím, že bych měla hodnotit jednání kohokoliv a možné i ty nekonečné debaty pro jejich aktéry mají nějaký přínos, který já v danou chvíli nevidím.

Co však vnímám, je snaha najít nějakou pevnou půdu pod nohama. Udělat si jasno v otázkách, které nás přesahují a které nemůžeme řídit. Když se cítíme nejistí, je vlastně velmi těžké žít ve světě, nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu. Všechno se může změnit během okamžiku a jistoty nám nezajistí opravdu nikdo.

To však neznamená, že s lidmi někteří vykukové nehrají tu hru, že jim jistý a bezpečný život zajistí. Je to představa tak lákavá, že za tu iluzi, že bychom mohli mít bezpečí, zdraví, stabilitu zajištěné, jsme někdy ochotní zaplatit nejen penězi, ale i kouskem vlastní svobody, integrity nebo vášně. Třeba tehdy, když nastoupíme do zaměstnání, které nás netěší, jeho náplň nám nedává smysl, ale máme to své jisté.

Přijmout, že náš život je skutečně nejistý, může se neustále proměňovat, naše domnělé jistoty mohou během chvilky zmizet, je opravdu těžké. Vnímám to jako svého druhu životní mistrovství. Je to moment, kdy pochopíme, že ovládat nemůžeme nic, ale užívat si můžeme všechno.

Všechno, co přichází, si můžeme prožít, užít, poučit se a pokračovat dál. To celé prožívat tady a teď, protože to je moment, který opravdu máme a v němž se vždy můžeme rozhodnout, jak ho budeme prožívat. Potíž bývá v tom, že to naše teď často míjíme. Necháváme ho protékat mezi prsty, když myslíme na to, co bylo, a trápíme se tím, co jsme udělali nebo neudělali. Stejně tak, když se děsíme toho, co bude. Opět nám utíká to, co je teď.

Jsme-li v ohrožení, je určitě dobré se připravit, ale současně se přestat bát. Být ve střehu, když se právě TEĎ nebezpečí nekoná, je neefektivní ztráta naší velmi cenné energie.

V tady a teď můžeme prožívat hodně radosti. Takové té úplně obyčejné. Když třeba sedíme a dýcháme, můžeme sledovat, jak je příjemné nechat sebou dech proudit. Nebo když posloucháme, jak žbluňká voda v řece přes kameny. Nebo když se milujeme.

Jaké pomocníky bych vybrala z esencí?

Jednoznačně řebříček. Je to náš duchovní průvodce, který nám pomáhá dostat se do nadhledu a uvidět, že naše denní dramata jsou z výšky někdy legračně maličká, že za pár dní, měsíců nebo let si na ně třeba ani nevzpomeneme. Současně nás vede k tomu, abychom udělali to, co můžeme udělat teď. Abychom vnímali a chápali, co je teď důležité.

A pokud se moc bojíme, pak je úžasná esence z osiky, která nás v tom našem strachu umí láskyplně obejmout a uvolnit ze sevření našich vlastních obav.

Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz

Průvodkyně na cestě k sobě, autorka Slunečních esencí a lektorka kurzů pro ženy. Podporuje ženy i muže v tom, aby se mohli mít rádi, uměli se ocenit, být samostatní a šťastní. Pak mohou tvořit harmonické, šťastné vztahy. Cestou k tomu je pravda a uvědomění si toho, kdo jsem a co jsem prožil/a.

Skvělou podporou na této cestě nám mohou být Sluneční esence.