V životě se nemusíme bát, neboť život sám nás nenechá trápit se, vždy jsme vedeni tou správnou cestou, kterou potřebujeme projít, abychom nabrali sílu a zkušenosti pro další období, které na nás čeká, řekněme na období a prožitky, o kterých jsme snili (sníme).
A když se stane, že vzhledem k logice věci, co bychom měli udělat, aby se vyplatilo, z cesty sejdeme, život nás zastaví. Stopka v podobě odmítnutí, nevydařené dohody, nemoci nebo hluboké vnitřní nespokojenosti. Vždy je to o naší volbě, jak dlouho se necháme životem „zachraňovat“, abychom konečně nastoupili na tu správnou cestu. Abychom zachránili sebe a vystoupili z kruhu dějů, které nevedou tam, kde bychom chtěli být.
Kolikrát se stane v životě, že se podaří to, o co jsme se tak snažili a dělali všechno tak, abychom uspěli. A ono se to podařilo a nic. Žádná euforická satisfakce, jako kdyby se nic nezměnilo. Očekávané vnitřní naplnění nikde. Ano, ego je spokojené, vyhrálo, zvítězili jsme, ale jaksi chybí pocity radosti, chybí ten neuchopitelný pocit štěstí, který bychom měli cítit, když si plníme sny.
Hlava vítězí, můžeme mluvit o úspěchu, ovšem s hlasem bez emocionálního zabarvení. Monotónní prázdnota vypráví příběh, z kterého vnímavý jedinec vycítí, že tomu nevěří a inspirace se nekoná, protože se příběh nedotýká na takové úrovni, aby nás oslovil, přesto slova plynou a plynou a mohly by plynout dále, ale už nás nebaví.
Proč to tak je? Proč se nedostavuje to ono pověstné štěstí?
„Jako první, co si uvědomit, je, zda do toho jdeme s upřímnou touhou nebo s chtíčem.“
Touha vychází ze srdce a je spojená s naplněním. Vyšším záměrem je láska, která se v průběhu projevuje radostí z každého kroku, průběh je spojen se sdílením, vnitřní nastavení je uvolněné a události plynou samy od sebe. Děje se dějí a my plyneme s proudem. Příběh vtahuje do dění, prožitek nejen z vyprávění, ale i z poslechu se dotýká našich emocí a stává se inspirací.
Chtíč vychází z hlavy a je spojen s potřebou. Vyšším záměrem je manipulace, která se v průběhu projevuje tísní z každého kroku, co zase bude, s čím zase bude třeba bojovat a události jsou tak obestřeny věčným strachem a nejistotou. Děje stojí, a aby se rozběhly, je potřeba úsilí a velké námahy, aby se pohnuly kupředu. Tento příběh kroutí žaludek, verbálně se ventiluje, ale nonverbálně jak kdyby nežil. Odrazuje a inspirace je kontraproduktivní.
„Z čehož vyplývá, že i když chceme či nechceme, inspirujeme.“
Jsme na očích, vyprávíme, tvoříme, žijeme. Jaký příběh bys chtěla / chtěl vyprávět?
Odpověď je zřejmá. Teď už zbývá se podle toho zařídit. Žít tak, abychom byli takovou inspirací, která vtáhne do děje a my tak vycítíme, že budeme chtít vyprávět znovu. Lidé si často myslí, že jejich příběh není v porovnání s ostatními natolik zajímavý. Je mnoho případů, kdy lidé publikují a inspirují ostatní svým příběhem, z kterého až běhá husí kůže po těle.
Ale věřte, že jsem slyšela tolik příběhů, které nejsou zaplněny extrémností, která se očekává. Jsou to příběhy ze života, které jsou prosyceny obrovskou odvahou, lekcemi spojenými s obdivuhodným postojem, soucitem a uvolněním bolesti. V konečném výsledku, kdo jsme, abychom soudili, který příběh je hodnotný a který není. Vždy se léčí srdce a každé vyléčené srdce vnáší mezi nás tolik lásky, která inspiruje a léčí zase ty, jejichž srdce je zatím bolavé.
Nejde o to začít hned ventilovat vše, jde o osobní postoj. Vědět, že životní příběh každého z nás je silný. A myslet si opak, je pošetilost. Z vyšší perspektivy jsme si všichni rovni.
Autorka: Veronika Kovářová