Před pár dny se mi stala jedna věc, kterou jsem vnímala jako problém, nepříjemnost, která mi komplikuje můj život. Avšak, která (ostatně jako vše, co nás v životě potká) byla velká pomoc.

V rodině se snažím pomoct s jednou záležitostí. Tedy, ne já, ale jeden můj dlouholetý kamarád, který je na to odborník, a kterého jsem o to požádala. Daná záležitost se chýlí ke konci, dokončuje se, uzavírá, dořešuje. Já si nebyla zcela jistá v jedné části řešení té záležitosti, byť kamarád mě ubezpečoval, že je to zcela v pořádku a že za daných okolností to je nejlepší způsob.

Před finišem se to celé zkomplikovalo. Začala se do toho míchat další osoba zvenčí a ta přicházela se svojí nabídkou řešení. Mně okamžitě nabíhaly nepříjemné emoce, jako vztek na toho člověka, že mi to komplikuje, že to celý rozvrtal, když to stálo tolik času, energie a už se to chýlilo ke konci.

Tato nabídka se nakonec ukázala jako iluzorní. Ukázalo se, že daný člověk nabízel řešení, které byť vypadalo lákavě, vycházelo z nedostatku informací o stavu věci. Jelikož, po zjištění podrobností o daném s jeho lákavým řešením vycouval. Avšak, vedle tohoto bylo touto osobou sděleno, že způsob, jak je daná věc řešena za daných podmínek, je tím nejlepším postupem.

Vzhledem k tomu, že to byl rovněž odborník na danou problematiku, stejně jako můj kamarád, já tím získala další odborný názor zvenčí, který zklidnil moje pochyby a nejistotu o nejvhodnějším řešení, které můj kamarád zvolil.

A pak jsem se chytla za hlavu (obrazně) a říkala sama sobě: „Holka, kdy se poučíš? Kdy si v těch nepříjemných situacích začneš uvědomovat a i v těle prožívat, že se neděje nic špatně, nikdo ti nic nekomplikuje, jenom ti je pomáháno. Kdy se uprostřed těch situací uvolníš a prostě se opřeš o víru v to, že se to děje pro tebe a v tom stavu uvolnění (přijetí) teprve začneš jednat?“

Celá tato situace přišla jako odpověď na otázku, kterou jsem si před pár dny pokládala. Tou otázkou jsem se ptala, zda mám důvěřovat tomuto postupu, zda je skutečně vhodný, zda jsou skutečně mé pochyby produktem mého strachu (mého nezpracovaného omezení).

Touto zkušeností jsem si opětovně prožila, že vše, co se nám děje, se děje pro nás. Nemusíme tomu rozumět, nemusí to tak vypadat. Odhalení toho, že to celé bylo pro nás, pro náš vývoj k sobě samým, se můžeme dozvědět do pár hodin, dnů, roků, … To je ale jedno. Po nás se chce jediné, důvěřovat, že se to děje pro nás již v té probíhající nepříjemnosti, vzít nepříjemným emocím jejich nadvládu nad námi (= nechat je volně proudit tělem, aniž by nás ovládaly) a z toho stavu klidu činit kroky, které cítíme. Vzhledem však k tomu, že našim předchozím zklidněním jsme emoce nechali proudit, nevzdorovali jsme jim, avšak, přestali jsme se s nimi ztotožňovat, to, co budeme cítit, že v té věci chceme udělat, a tak uděláme, bude vycházet nikoliv již tolik z těch nepříjemných emocí ale z hlubší roviny našeho cítění. To, co budeme cítit, že chceme v dané věci udělat, bude tak autentičtější, opravdovější.

S láskou Peťa

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.