Jak se snažím vyhýbat se vlastnímu odrazu smutného klauna,který mi připomíná zase mé minulé snahy být šťastná, působit dobře a konstruktivně na okolí a jít příkladem - snahy, které velmi rychle pohořely, kdykoliv jsem se takto pokusila. Ano, zapomenu, odpustím, nemyslím na zlé věci dokud... dokud se mi osud nevysměje a provokativně s agresí mi nepoloží ty lidi, situace, z jakých na mě čiší ona provokace, agresivita a nedopřání pokoje. Snaží se to mazat vědomí, víru v dobro, v dobro lidí a naopak mi vnutit přesvědčení, kdy jde všechno proti mně. (A mám stavy, kdy to uvnitř vím, cítím hmatatelně, kdy je to všechno proti mně, což je bohužel silnější, než si to jen myslet.)
Pak mám problémy, protože jasně odmítám stav DEPRESE. Kdy jsem uvnitř nešťastná, ale přesto je žádané tlakem okolí, provokované do nejhrubší agresivity stylem "Kde je ten Tvůj pověstný úsměv?" s dodatkem "teď už jsi poznala problémy, jaké se na Zemi řeší, tak kde je ten Tvůj úsměv, co nám radíš, heh?!" a ve chvíli, kdy to štěstí skutečně cítím, tak "Ty jsi tak zasněná, ale tohle není dost reálné, dost život na to, aby to pravda byla".
Vím moc dobře, co deprese je, znám ji od té doby, co mi nastoupila puberta. A znám spouštěče, respektive se jedná o souhru minimálně tří faktorů, aby tam vznikla. Jedním je málo slunečního svitu. S tím se dá do určité míry pracovat, ale ne vždy to vyjde tak, aby byla naplněna akutní potřeba - když je opravdu zle. Pak za tím následuje hormonální nastavení a já vidím, že mám o 50procent vyšší šanci, že depka se spustí v týdnu před menzes. Protože v tom týdnu, ačkoliv nechci a zjevný, racionální důvod neexistuje, cítím napětí, zejména ve společenských vztazích. Když jsem nucena se projevovat a přitom potřebuji spíše rozjímat nebo si maximálně tak psát deník. Ale dělit se dopodrobna s osobou, která mě fyzicky vidí, jak mám nebo nemám něco špatně uvnitř sebe, mě neláká, zvlášť pokud oné osobě chybí porozumění a neladíme. Když musím něco vysvětlovat a pochopení nikde, namísto toho přijdou facky a to mě ještě víc rozladí a dostane do stavu, kdy si připadám ještě mizerněji. Když se zaměřím pozorností, že má menstruační fáze je teda špatná a že se musím strašně moc ovládat, abych byla milá, korektní, zatímco mi není dovolený nádech, jen se to zhorší.
Pak už stačilo nějaké nedorozumění nebo odpor vůči záměru - když chci ten klid, naopak se mi lidi začnou stavět do cesty, ale já potřebuju být sama! Co je těžkého na tom pochopit?
Takže to shrnu - mám vlastně jediný problém, co je skutečný. Nedaří se mi integrovat zde na Zemi to štěstí, bezpodmínečnou lásku, protože mi tyhle mechanismy "jak se dějí věci", zabraňují nebo ruší můj přirozený tok energie, která je původně radostná, jak ji začnu aplikovat, okamžitě se mě matrix snaží dostat do deprese, buď je uměle tvořená inverze, nebo mi nejde mluvit, jakmile je to klíčové! A přijde do toho osoba nevhodná (informace nejsou určené jí, mám u ní vykřičník, že by jich zneužila). Nebo se chci vyvážit, ale není mi dopřán nádech. Čímž přicházím do konfliktu, kdy první, co mě napadne je: "Vy mě asi strašně milujete, že se na mě tak přisosáváte ve chvíli, kdy je mi to nejméně žádoucí."
Stává se ze mě cynik. Četla jsem včera v knížce kapitolu o archetypu Krutovládce - bylo v ní vysvětleno, že v každém člověku ten Krutovládce je více či méně zastoupený, dnes vzácně nebo ještě u malých dětí chybí. Mé přání dětské zní nemít ho v sobě. Ale když už jsem musela čelit zkaženosti světa, trápí mě, že to tak je a tím se do mého podvědomí velmi rychle nastěhoval. Prý se projevuje tak, že by soupeře-nepřítele vymazal. Já to vnímám nejblíže tak, že ve chvíli, kdy se mi zobrazuje přítomnost lidí, jaká mi je nepříjemná nebo nějak bolí, tak nechci soutěžit, ani není zde důvod k nenávisti.
Prostě si přeji, aby tito lidé zmizeli, abych je nepotkávala. Protože za nepřítele považuji onu DEPRESI. Ohlas minulosti, kterou usiluji zanechat, ale o to tvrději o sobě dává vědět a stahuje mě. Naopak lusknutí prsty a ono "TO zmizí", je přitom můj nejlepší lék. Vysílám denně vzkaz Vesmíru, abych tento lék měla k dispozici. Abych mohla přestat bojovat nebo opustila nutkání boje, nutkání být rychlejší dřív, než budu zase stopnuta, někým zablokována.
Abych realizovala věci - dělám po kouskách a hodně rychle, efektivně. Dřív, než mě člověk stačí definovat, proto už jsem vzápětí někým jiným. A co byla o mně pravda ráno, nyní odpoledne neplatí. Sebeobrana. Abych se vyhnula světu lidí, který tak ošklivě kritizuje, vysmívá se. (A já se občas nakazím tímhle jedem! Což je mi nepříjemné o to spíš, jak moc to škrtá mé záměry.)
Zkusila jsem si test - srovnání sloupečků. V prvním vlastnosti, které o mně říkají lidé. Ve druhém vlastnosti, co vnímám sama, že jsem. Ve třetím, jaká bych chtěla být ve světě bez hranic.
Výsledek je ten, že levý sloupec měl samá negativa, já to ale vlastně nesleduji, co lidi o mně říkají, POUZE SI MYSLÍM, že na mě lidé takto ošklivě a negativně pohlížejí. Druhé dva sloupce byly pěkné, a celkem podobné, no řekněme od 75% pěkné, zbytek neutrálního postoje.
První sloupec tedy není pravda, je to můj vnitřní bubák, duch, co mě straší, protože jsou to slova, co jsem slýchávala před dvaceti lety a víc. Dnes je na místě si říct, že když já se měním jako aprílové počasí během dne, tak lidé se za těch dvacet let vůči mě také změnili, no ne?
Ráda bych se z toho už osvobodila a dala lidem tu důvěru, abych uměla jim dát prostor k jejich projevení dobra (ať už mezi nimi nebo přímo vůči mně). Že dobré vyšlu a dobré taky uvidím. Zatím tuto rovnici mám poškozenou. Takže i když jsem sama, samota mi nevadí, dává mi proto pocit klidu, ale když jsem s lidmi, cítím se sama (ačkoliv tomu tak není), jenže s aspektem neklidu, protože mě svírá onen duch, co mluví jazykem nepřijetí mé osobnosti společností-lidmi.
Samo od sebe jako vnitřní kritik, jak jej mnozí z Vás znají, se to neozývá. To bylo vyřešeno. Spustí se to až v reakci lidí, nebo špatně vyložených výměn informací a energií, jaké se mi zdají dnes vskutku nečitelné! Proto nosím venku sluchátka, když jdu sama bez někoho, s kým ladím, a rozumíme si. Protože tam zvenku, to matoucí, poslouchat již nechci. A když nemusím, je mi dobře.
Peklo nastává, když se utvoří společenský kroužek kecavých ženských někde na večírku povrchních zábav. Velmi rychle jej opouštím, asociace třídních kruhů holek před školou před zvoněním a vůbec pocit, že tam nepatřím, že se překonávám (strach s nimi být), ale přitom se vnucuji (dle jejich soudů) a beztak si najdou něco, na čem mi ukáží, jak jsem trapná (a jiná ta slovíčka manipulativní). Dnes to ani není strach, ale nepohodlí až můj nezájem. A takto vznikl můj Krutovládce, jaký maže lidi a snaží se jich zbavit, alespoň, co se vidění, trávení času s nimi a slyšení jejich řečí týče.
Je 22/11/2018. Den před úplňkem v blížencích. Já jsem blíženec životního čísla 3. Tak, protože konstelace říká něco o přehánění, hádavosti, musela jsem nechat zde mé niterné pochody vyhádat se a pořádně je naddimenzovat, aby sdělení bylo dosti jasné. O to lepší je to pro mě očista a osvobození. Ačkoliv se tak chvílemi nezdá, mám se ráda, tohle je součástí péče o sebe - tvořit skrze sebe, ať už je to pozitivní/negativní. Chce to ještě čas a vytrvat v postoji, kdy si uvědomím/e, že obě polarity jsou neoddělitelné části téhož samého a mají kráčet ruku v ruce, osvobozeni od souzení a soužení. Pak nastane v pravdě a lásce Zemi sloužení.
Nakonec mi dělá dobře těch pár jedinců, kteří mě nezavrhli a neutekli při mém prvním více-méně podivném projevu a dali najevo opak - přijetí toho, jaká jsem, bez snahy mě opravovat, poučovat, moralizovat nebo jinak vychovávat. Protože "TO, jak jsme", je PŘIROZENOST.
Prosím, žádám, nepopírejme přirozenost. Jestli je součástí přirozenosti občas potkávat v sobě aspekt deprese, pak pomůže jej obejmout a uznat například právě skrze tvoření (psaní, mluvení o tom faktu, že existuje a NENÍ nutně špatná, je prostě součástí nás samých). I Vy čtením, vyslechnutím si, pomůžete rozpustit vjem, že deprese je něco nepřípustného. Možná pak dojdu i k poznání a integraci toho, že si na lidi obecně najdu taky čas, abych vyslechla a pomohla jim tím rozpustit jejich aspekty osobnosti, jaké vnímají nebo považují za něco, čemu se musí vyhýbat. A už se nebudu muset cítit napadána tím, jak to v sobě mají uzpůsobené a že to směřují proti mně. Proč? Zase další mechanismus. Když mám skryté parametry, ale dosud neuplatněné, jaké to rozpouštět umí, energie lidí zvenku bude fungovat útočně vůči mně, aniž existuje logický důvod.
Tedy, staniž se! Ať se tato energie může uvolnit a dostanu prostor k uplatnění vlastních parametrů způsobem rovnovážným.
Autorka článku: Jitka Bartošová
https://farhamandala.webnode.cz/
