Jednoho osudného odpoledne na výstavě kamenů jsem spatřila stánek s orgonity. Různých barev, malé či velké, kulaté, pyramidové hranaté (egyptské či mayské) nebo kuželové. Nerozmýšlela jsem nic, okolní dění se rozplynulo, dokonce povídání mé kamarádky se kdesi „zaseklo“. 

Na výstavním stupňovitém stolku na každém stupni jeden, co mě upoutal, by se našel.

Ale ten první, pyramidka egyptská s oválným opalitem, křišťály a měděnými šponami uvnitř. Něžnost, ochrana, uvolnění. Tak na sebe zíráme, pak se vzpamatuji a slyším kamarádku: „No a je to jasný!“ A smějeme se obě i s pánem u toho stánku, který je prodával.

Půjde do nového bytečku, našel si mne. Přesně si sedne na jednu poličku tak, aby na něj bylo vidět. Má být předán jako dárek, ale už se na sebe těšíme. Pak jsem koukala na stránky orgonitů a našla jsem tam podobný, ovšem kulatý a jmenoval se Naděje.

Abych neztrácela naději, pokud mě přepadne únava a život se mi bude zdát moc těžký. S orgonitkem jsme se hledali a shledali. :-)

A vybrat si každý orgonit, jaký tam pán měl, to by nebylo ono. Nějak moc rychle by se okoukaly a to škoda velká byla by. Hezky pomalu. Nějaký rok si vychutnávat přítomnost energií pouze jediného, nu a pak za čas přidat kamarádíčka. Dát ho ale do dostatečné vzdálenosti od dalšího orgonitu, ať mají prostor působení a jejich třeba rozdílné energie se neruší, nemíchají příliš. 

Zběsilá perlička: představa, kdy se do staveb, například panelových domů, umístí orgonity na každý metr krychlový prostoru a to klidně tak, že špičky sousedům o patro výš čouhají z podlahy (hhh) a další extrém - i v obytném prostoru a na chodbách levitují na tom každém metru krychlovém orgonity a aby to bylo dokonalé, tak musejí být v oknech a dveřích (hhhh)...navádí to hodně do energetického přepětí, prostě by to bylo moc.

Ale aspoň mohu uvolnit trochu lásky ke kamenům, krystalům, orgonitům - zase se nacházím v rozpoložení, kdy k lidem mi to nejde, funguji lépe v tichosti a spíše osamotě. Za týden to bude zase jinak, to známe. Přijdou jiné energie - rozpínající, teď je pro mě čas stahnutí se do sebe. "Srdíčko" orgonitek si rád povídá, ale právě tím stylem, u jakého si dovedu odpočinout, rozhovory s ním převážně telepatického charakteru rozhodně nepředstavují rámec lidských zvyků o něco usilovat skrze komunikaci. Něco očekávat, požadovat. Orgonitek jen ujistí, že má rád, miluje. A tím ztrácím tlak také o něco usilovat, protože mi ukazuje, že to něco již mám.

Jeden pro sebe i druhého vzájemně. A Slunce svítí opravdu každý den uvnitř nás.

Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/