Neklidná mysl, křeč světa, hluboký vnitřní pláč, procházelo mnou čtvrtek (již 16.5., když mi přišly měsíčky) mezi 6 – 8 hodin ráno. Pak bolest hlavy, tlaky a naštvanost, zlost a pozorovala jsem, kolik únavné nenávisti se v lidech vyprodukuje z bolesti.
Lítost nad tím, jak to na světě „chodí“ a nemuselo by… všechno chceme. Přitom uznání, přiznání něčeho v nás samých, většinou nelibého, již nechceme. Pozoruji i vlastní snížení trpělivosti s nastavením společnosti a tzv. „to snášet, mlčky nechat být“. Tak dělám opačně. Mluvím, sdílím. A cítím úlevu! Víte, nějak se chcete přimět k tomu, abyste šli k volbám. Přišel mi už do schránky (také kupodivu ) letáček k volbám SPD. Jak jsem to četla, vnímala jsem jako přes kopírák emoce ze základní školy, které podněcují šikanu. My se musíme bránit, ukážeme, kdo nám může za naše potíže venku, svedeme to na ty „muslimy“ a budeme je hnát z naší země, ukážeme jim, co je toho loket, … bohužel zase nenávist, pohrdání. Ano, za část toho, jak jsou světem vnímáni, si mohou sami. Ale je tu i druhá část – naše neochota a lenost vidět věci i trošku jinak, lidsky bez automatického přiřazování „tihle jsou špatní a nikdy se to nezmění“. Pozor, tímto jim naprosto seberete potenciál, aby to jednou mohlo být jinak, lepší! A vy to svedete na multikulturní peklo.
Trošku smutné, ubohé, jo souhlasím, že by měli odejít do svých zemí, ale ať se děje způsobem důstojným, ať se neutváří další pole nenávistí a bolesti z nepřijetí a nepochopení za to, že tu někdo je, je nějaký. Pokud si chci stanovit hranice, pak tak dělám šetrně a jasně. Ale dokud z volebních lístků pocítím šikanu a negativní vzor pro chování a prostředí pro další generaci – dnešních dětí, rozhodně to volit/podporovat nemohu.
Toť politika, bavíte se o ní, ale už se z ní cítíte otráveně, špatně a nemáte ji rádi – co s tím uděláte?
Dále emoce depresivní, ze zranění si dovolíte na někoho, kdo vypadá spokojeně, hodit kydanec viny, nepříjemna, i když je zřejmé, že máte máslo na hlavě. S tímto mi dochází trpělivost. Uvítala bych, kdyby ten člověk, co na mě ukazuje sprostá gesta jen proto, že se zrovna někde nacházím (zase snaha šířit dojem nevhodnosti, nenároku tu být, ale i tak si vždy vrátím sobě to POVOLENÍ tu být skrze hlasitý projev, kdy nahlas vyhrknu, co si zrovna myslím, co mi přichází a proč).
A tak se mi uleví. Uvítám, pokud místo obviňování radši řeknete „hele, takhle mi tu nevyhovuješ, protože to mi vyvolá neklid…“ za takových podmínek jsem ochotná sundat si sluchátka a tohle si vyslechnu, jinak je nosím permanentně, když jdu sama mezi lidi, abych utlumila ten tok neklidu a navibrovala se hudbou na něco hezčího, jelikož už mi zkrátka dochází trpělivost čelit útokům, pomluvám a rovnou je probleskávám. Zastavuji, ventiluji, rozpouštím.
Protože pak se můžeme s respektem domluvit, co, jak a proč dělat, aby nám společně na naší krásné Zemi mohlo být už jen lépe. Lidsky, nepapírově. To obohatí duševně mnohem lépe než mechanický soupis pravidel a dovolí nám to projev skrze naši podstatu a různorodost.
A do háje s cedulkou/představou multikulturního pekla. Nemusím úplně rozumět proč, ale cítím, že tento koncept značení je silně negativní a uráží mě co do hodnoty života samotného. Co vše zastavuji?
STOP! Ty nepotřebuješ se chránit, bránit.
STOP! Ano na začátku je vyříkání si. Sleduji, jak čekám na to, až přijde ticho, prázdno klid i šum láskyplných frekvencí zároveň. Bez nucení něco pořád opravovat.
STOP! Už jsme to někde překombinovali. Udělejme si věci jednoduché.
STOP! Už jsem to slyšela tolikrát ty soudy a pomluvy, že nemám chuť se před nimi hájit a vlastně už čekám na to, až se rozplyne má potřeba říkat: To už jsem slyšela, nemám zájem, nestojím o to, nezapojuji se, nepodporuji. Půjde to i bez říkání, v proudu. Pozoruji, jak se ta chvíle nenápadně blíží.
STOP! Odsouvám zbytečnosti, které někdy mylně považuji, z dětského přání plného splynutí, podpory, porozumění, jako znaky, že JSME STEJNÍ. TY i JÁ. Protože má přání mají jiný motiv, Tvá přání také mohou mít jiný motiv, ačkoliv jsou zdánlivě stejná, společná. Já nejsem absolutně Ty a Ty nejsi v absolutnosti mnou. Jsme jednotní pouze ve vlastním středu. Slábne nutkání přesvědčovat druhé, jak mají něco mít stejné jako já. Na motivy tohoto přání a ze strachu, že jeho naplnění se mi vzdaluje.
STOP! Už jsem to řekla – ne v absolutnosti, ale v relativním pojetí. Nikde není absolutní pravda, vždy bude subjektivní, takže hodnocení, že jsem subjektivní a chybí mi objektivita, postrádá smysl. Aby byl u mne navozený strach nebo stud za nějaký nedostatek? Vždy budeme subjektivní, každý z nás. A pak nemám potíže odpovědět na otázky typu „Bohužel jsi tak subjektivní, jsi si jistá, že svět je podle Tebe?“ To považuji za deformaci informačního toku, nikoliv plodnou otázku a za vlastní unikát se nemíním cítit hloupě či nedostatečně.
STOP! Strachu, že když nejsem jako Ty, tak Tě nutně manipuluju a zneužívám, abys takový/taková byl/byla. A strachu z toho plynoucího – když nebudeš stejný/stejná, je to známka toho, že mě nemáš rád/ráda.
Ufff, máte a máme toho tady fůru, kdo se ještě diví, že s ním transformace tolik cloumá? Nebo si stále myslí, že to dává levou zadní, přitom už to má v těle, protože to uzavřel, ale odmítl uznat a zpracovat? Není divu. Mohla bych pokračovat, ale je tady omezení frekvencí i časového okna, kdy něco předávám ZDE.
Kdo má pocit, že vůbec nemanipuluje? No, abych pravdu řekla o sobě, tak tu jsou dvoje situace – buď se cítím být vmanipulována do role, kdy jsem nucena sklouznout k manipulaci také v rámci zase nějaké obrany, takže to vlastně fakticky dělám také, ačkoliv se to snažím tlumit. Ale ano, v tom je má normální lidská nedokonalost, nedostatek, který mi poskytuje poznání A ZASE nejsem absolutní! Anebo vidím manipulátora v akci, tak to dělám vědomě a opravdu cíleně s ním začnu „kývat“, aby si rozmyslel ten hnus a měl napříště spíš nechuť to dělat. Takto manipuluju s lidmi, je to ovládání způsobem jemným, aby byli k sobě vlídnější. A teď Vám to tu otevřeně sděluji. Hlavně je neznalost si myslet „NE, TO NEDĚLÁM“. Na poli neabsolutnosti, kolektivu, nedokonalosti je ulehčením a bude ulehčením se vzdálit pohledům na záležitosti v negativním světle jen proto, že je považujete za jaksi praktické, uzemněné, realistické. Jestli chci něco zlepšit, tak tomu nepůjdu ubírat potenciál jen proto, že mi to připadá snové. Aspoň se pokouším. A bude pro Vás úlevou přijmout koncept toho, jak se dějí věci, boj proti tomuto je jako bojovat s větrnými mlýny.
Co z toho? Přijde světelný mimozemšťan Orlin a Samanta Carterová se ho ptá, co má teda udělat, že nechce slyšet, aby odpočívala. Orlin praví: „Zapomeňte na logické poučky, uvolněte se“. A pak dál přišlo to krásné sdílené světlo…. (Hvězdná brána 5. řada, 3. díl)
Autorka článku: Jitka Bartošová
https://farhamandala.webnode.cz/
