Na začátku hledám společný jazyk, ach lidé, tolik stále lpíte na slovech, že jste jim přivykli natolik, a právě proto Vám slova nesou zbytečně škodu a jed pro Vaše srdce. Být zlobám odolná, s větrem vlát, to vše se může stát. Útržek textu písně skupiny Holki a i celá píseň vypovídá o možnosti žít v radosti a lehkosti, zbavíme-li se závislosti na jedu a oplácení jedu jedem (ona bolavá slova). Nejen někdy, ale dost často se obracejí ve skutky, tož to jsme si též příliš zvykli. A ve skutkách projevený jed už je na hony daleko od míru a lásky.
Chytáte se každého slovíčka, proto má sdělení mívají kouskovanou heslovitou podobu. V přímém přenosu tím vlastně učím, mám učit (?). Přenáším-li informace z vyšších dimenzí, asi devadesát procent obsahu se do slov nedá převést v aktuálním čase, zůstává v obraze, pocitu, trvá, než jej otevřu a obsah se do slov nakonec vylije. Takže na začátku je třeba pojem „řešení vztahů – láska – obrázek – pocit – esence – něco, co řeknu nahlas jako: přejte si pro sebe to nejlepší a zbavte se důvodů totéž druhým nepřát nebo jim dokonce kazit“, odmlka a spoustu obrazů, kdy tvořím skrytě, co, kde a jak bude nebo nemusí se stát (při odklánění moc velkého nepřátelství).
Nahlas se špatně poslouchám, co běží uvnitř, je mnoho obsažné, zkoušejte se na toto naladit.
Dny kolem úplňku mě vracely do chvíle, kdy z lidí mám úzkost, protože dočišťuji pořád dokola to, jak negativně jsou schopni se k sobě zachovat. Žasnu. Protože si říkám, když někdo něco provádí někomu, tak je otázka času, kdy to dotyčný/á provede i mě, pokud s ním/s ní budu přicházet do kontaktu. Tedy v tu kritickou chvíli musím odmítat kontakty, abych našla potřebnou stabilitu. Hledám čistý prostor, abych uviděla zas a znovu, co je nebo není moje.
Na utváření míru je nutné zpomalit a udělat si čas na sebe. A prvně se naučit úplně vyhodit pojmy jako sebestřednost, drzost, namyšlenost, prostě cokoliv, co souvisí s negativním souzením, byť domnělým, ať už o Vaší duši nebo osobnosti. Řekněte nahlas okolí, že jejich soudící hru hrát nechcete. Tomuhle jazyku už dávno nerozumím. I kdybych se měla zapojit do sebe opravování a abych nebyla třeba „ta sebestředná“, nevím, co to je a tedy ani to, co bych s tím měla dělat, a nehodlám se o to starat, je to zbytečná zátěž v tom být a kvůli tomu se podvolit smutku nebo lítosti? Nechci. Chcete trpět? Já ne. :)
Pak vyjde něco ve smyslu, že Vám to druzí dělají všechno naschvál, aby Vám zkazili záměr, například extrémně nahromaděné schůze na týden, kdy potřebujete klid a tělo – tělu zrovna moc nevěříte, protože Vás v tom každý měsíc jaksi nechá na holičkách. Pak Vy sami se trefíte někomu nevhod (má podobné potíže, jako Vy před týdnem!) a Vy vidíte, že nejste v úmyslu mu to dělat naschvál. Co z toho vychází? Předchozí silný pocitový vjem, že jsou lidé takoví, aby Vám dělali naschvály, přeci jen je iluze! A tak nesouhlasím se zrcadlením, abych měla zase špatné pocity ze sebe a motala se v kruhu. Škrtám a mažu. Souhlasím ale s použitím zrcadla. Abych tam viděla to, že nepříjemné věci nebo lidé nemají takovou sílu, jak jsem se domnívala. A osvobodila se.
A protože nechci šířit ten jed, který v těch chvílích cítím a jsem z něj zoufalá, navíc jsem popostrkována okolnostmi, abych ho rozesívala všude kolem (to je ta zlá síla, co vidím jdoucí proti mně, s níž se peru vší vůlí, když jinak nemůžu). Tak stejně odsekávám lidem: Teď ne! Všichni pryč. Pryč, pryč! A čekám, až mě vysvobodí čas… o 48hodin později. Všechno je dobré. Ale čím to je, že před těmi 48hodinami zde chybí víra, že ten stav jednou skončí, ten přehlcující pocit, že to je bezedné, konce to nebere? Protože vidím, že za měsíc to bude zase to stejné. Opakování. Nebaví mě hádat se s osudem. Vše vyvolal pocit, který potírá mou přirozenost – přinést sobě i lidem něco hezkého, dobrého, neboť takové konání mi přináší radost. A v těch chvílích mě přepadne právě to, že nemám šanci překonat tu bariéru tvořenou hormonálním spádem, šílená otročina biochemickému systému, a lidé se na mě víc lepí, když jsem takto rozhozená! Jinak celý zbytek doby, nikde nikdo. Když jsou tací, co mou potřebu samoty v danou chvíli nerespektují, zažijí ode mne kotel nevyhnutelné nepříjemnosti – a takové chvíle, přijde mi, že naopak mě o radost ze života obírají. Rozhodně těmi momenty pokaždé něco ztrácím. Krev odchází, krev symbol života a radosti, ano skutečně je to tak.
Pak tu je od otčíma, aspoň jsem mu já vyčetla tehdy, když mi pořád něco vyčítal. „Ty si mě totiž všímáš jen ve chvílích, kdy jsem pro Tebe hrozná, když mi chceš nadávat a vyčítat, tak to si mě všimneš, jinak jsem Ti ukradená!“ A to samé teď s lidmi. Když jsem v pohodě, nikdo si mě nevšímá, jsem jim jedno, kamarádství jako když není, ale snáším to dobře, protože mám stabilitu ze sebe. Dokud nepřijde ona propast, která mi ukáže: Kde všichni byli celou dobu a teď, když je to nežádoucí pro obě strany, tak tu jsou??! Aby se dívali na hnusnou tvář? Opravdu to pořád chcete? Já Vás upozorňuji, kdy je vhodná doba a kdy ne. Zkuste to slyšet, vidět a tak jako já vyhledávám dobré stránky a důvody, proč Vás mít ráda a nezavrhovat Vás, tak se přimkněte také k těm slovům, když už je potřebujete, jaká jsou hezká a pohladí po duši. Ke skutkům a lidem ve chvíli, kdy jsou veselí a sami se cítí být dobrými společníky. Člověku, který má špatnou náladu nebo depresi můžete totiž pomoct a utěšit ho jedině ve chvíli, kdy si o to řekne, to totiž bude připravený vidět a uvidí Vaši laskavost a péči, v jiné fázi, kdy není na pomoc zvenčí od lidí připravený, tak v tom může spatřovat šťourání se v jeho psýché za cílem ho později ve zlém soudit. To si zřejmě nikdo nepřeje.
Pak jsou tu příběhy o ohleduplnosti k lidem, ale zrovna to byli takoví lidé, kteří toho člověka pak zneužívali. Jak se bránit zneužívání? Stanovit hranice. Říkat NE. Zavřít se a počítat s tím, že bude nebo budou ti lidé nadávat a zase používat ta slova…ta jedovatá, proklínací, protože jste jim nešli na ruku, nesplnili jste jejich očekávání.
A pak tu jsou skutky, kdy se potkáte se solidně vypadajícími lidmi, jací mají život na háku, takže problémy s nimi nemají důvod být. Avšak zdání klame! Po čase problémy přišly, asi v rámci jejich vztahů, vše bylo vzhůru nohama, a pokud jste jim pronajali byt, tak s tím bytem se rozlučte, bude totiž vykradený a zničený a oni fuč! Pak někomu důvěřovat je těžké. Intuice, no dobrá, nebo zase ty hranice, co v životě jednoduše nedělat a v čem jsou lidé obsazení! Je to omezení? Možná, ale výdělkem z tohoto typu omezení je pak o poznání méně starostí s tím, co mi ten druhý provede či neprovede. A větší radost a lehkost v životě. Mít a dělat raději o trošku méně, než máte nastavený ideál. To zajistí míru svobody ať už více nebo méně závislé na systému, s jakou najdete klid a mír. Úplná svoboda nebo svoboda za každou cenu je stav nerovnováhy a to opět dřív nebo později přinese těžkosti.
Lepší je užívat si drobné starosti, jaké lze řešit, a věříte si v nich, že je unesete. Než přepadávat od jedné velké katastrofy do druhé.
Nakonec to podstatné: Jak se zarovnat se sebou samým, tím co žiji venku a co cítím uvnitř sebe? Propojit to, co chci, aby se projevovalo. Propojit to směrem ven. A postupně měnit zvyky tak, abyste ze sebe měli lepší dojmy, mohli si dovolit zpomalit přestat se neustále přepínat a popírat vlastní přirozenost. Kolegyně už si zvykla, že mi na schůzích, jaké jsou právě po měsíci, tečou slzy, neřeší to, jsem ráda, ví, že si mimo to napíšu poznámky ze schůze a i poznámky z toho, co mě tíží, abych dokázala co nejdříve jasně myslet a soustředit se. Tohle přijetí je ono. A neposuzovat to. Stejně ví, že být ta schůze o týden později, tak jsem pozitivně naladěná a soustředěná naplno.
A jak chcete mír najít nebo jej realizovat, prosadit do této reality, když poslankyně prohlásí, že z homosexuálů je potřeba vymlátit tu šílenost? Nečetla jsem ten článek nebo neotvírala takový rozhovor s paní poslankyní. Ani mě nezajímá, o jakou šílenost se má jednat a jestli je to v naší zemi. Ale vymlátit z někoho něco? Proč? Stejně to nejde a je to jasný projev násilí. Vůči vybrané skupině, kdy je „velmi populární“ ji nějak hanět, odsuzovat nebo rovnou nenávidět. Musí to být vůči něčemu, o čem je povědomí, jak je to přeci špatné. Pak se to stane zajímavým.
Nenásledujte volební kampaň ani tu politiku, kdy se projeví, byť mezi řádky (to je časté! Pozor), symboly násilí a šikany. Vidím sebe, jak do mě někdo hustí, že bych měla být – a zase sprcha nenávistného pole – pravím na to: „Nepodporuji.“
Mír. Přijímám i tu nudu v sobě a skrze sebe. Nudu, prázdno. Nic. NIC z mé podstaty je také velmi působivý tvůrce vedle LÁSKY, RADOSTI, ŠTĚSTÍ. Možná chvílemi zapomínám vidět a dívat se na pěkné vztahy mezi lidmi pro to vše dívání se na těžkosti v nich. Máte volbu, volte si častěji se účastnit a dívat se na vztahy v přátelské podobě, podobě lehkosti, kdy věci plynou volně. Stejně jako slova jsou dobrý sluha ale zlý pán. A než vylétnu radostně v balónu, tak odložím tíži a to, co mi radost ze života ubírá, abych nově příchozí zážitky dokázala plně prožít a ocenit!
A k míru a radosti, lásce nám pomůže víra v to, že jsme jedinečné a nádherné bytosti, každý z nás. Nyní doporučuji chvilku ticha na naladění se na vlastní nádheru duše, kterou nemůže přepsat nebo ničit jakýsi závoj pochybností či nedůvěry zobrazovaný ve výše zmíněných příkladech. Vybrala jsem si, co jsem a co nejsem. Jsem radost a lehkost a mír. Jsem láska. Nejsem to, co se děje pod otroctvím biochemického nastavení. Je to pouze část mne, která zůstává ovládána a jediná cesta ven je transformace jménem smrt. A to se i tak děje, každý měsíc malá smrt. :)
Ať žiju! Ať žijeme!
Autorka článku: Jitka Bartošová
https://farhamandala.webnode.cz/
