Co můžeme udělat pro to, aby se rozvířená voda ve sklenici uklidnila? 

Nic, vůbec nic. Jakýkoli protipohyb, ať už i sebelépe myšlený, vždy vyvolá další reakci, které se bude muset opět uklidnit. Jediné, co tedy zbývá, je sklenici s vodou pozorovat. Pozorovat jak se hladina pomalu uklidňuje, až se úplně ustálí bez jediného zachvění.

A co děláme s myslí, když začínáme meditovat? Přistupujeme k meditaci stejně? Nebo se snažíme myšlenky všelijak zahánět, potlačovat a emočně se vzrušovat, že máme myšlenky, když je mít nechceme a tím vytváříme další a další podněty. Může se stát, že kdybychom aplikovali tento přístup na sklenici s vodou, brzy bude voda nejen na stole, ale i na podlaze.

Každý den je jiný, každý den je tělo jiné a každý den je i mysl jiná. Pokud toto pochopíme a přijmeme jako skutečnost, jaký by pak mělo smysl se vzrušovat nad tím, že včera meditace šla a dnes ne? Nebo že minulý měsíc meditace byly hluboké a tento měsíc je jedna myšlenka za druhou.

Vše se mění, pozorujme to a přijměme takové, jaké právě je – bez vzrušení a emocí. Nehleďme na to, jaké meditace byly, jaké chceme, aby byly, nebo si myslíme, že mají být. Uvědomme si náš stav, odevzdejme se mu a pracujme v něm, tak, jak je nám umožněno. Stůjme mimo emoce, myšleny a chtění. Je v pořádku, že tam jsou, jsme lidí a tyto aspekty jsou naší součástí. Nikdy je nepotlačíme silou. Proto je přijměme a místo ztotožnění se s nimi je pouze pozorujme. Ať tam jsou, je to v úplném pořádku. Voda ve sklenici se také ustálila sama sebou. Mysl k ustálení potřebuje dlouhotrvající uvědomování si (pozornost) toho, kdo to vše pozoruje.

Dlouhodobý hluboký a opravdový klid a mír nikdy nemůže vyrůst na jakékoli síle a potlačování.

Pouze přijmutí, odevzdanost, pokora, vděk a láska dokáží vytvořit hluboký klid.

Tyto postoje ulehčí meditaci a zejména ze začátku nám změní přístup k meditování. Od dosahování klidu - na přijmutí veškerého neklidu s odevzdaností, láskou a pokorou setrvávat v tomto stavu s vědomím ulpívajícím na posledním pozorovateli. A tímto přijmutím proud neklidu bude postupně slábnout a slábnout, zároveň my se od něj budeme vzdalovat a i když tam bude, my budeme stát mimo něj. Může to trvat týdny, měsíce, roky, záleží na naší touze a opravdovosti. Ale neposuzujme, jestli už dosahuji klidu, a jestli už jsem klidnější než před měsícem. Nechme to být stranou, tímto bychom se akorát vraceli zpátky.   

Buďme přítomní a vědomí si okamžiku tady a teď. Když máme čas, usaďme se k meditaci a využijme tento čas k upevnění se sami v sobě. Být, být v pohodě a klidu, bez rozrušení s tím, co právě teď je. Není to tupost ani lhostejnost, je to nejvyšší touha a láska k Já. 

Autor článku: Vladimír Bureš

https://www.cestajogina.cz/