„Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl“. – Thornton Wilder

Konec letní doby a začátek zimy, zvláště přelom října a listopadu, byl již od pradávna opředen mystikou. Pro nás, Středoevropany, jsou významné první dva dny v listopadu. A to svátek Všech svatých – 1. listopadu a Památka zesnulých, lidově Dušičky – 2. listopadu. Je to čas vzpomínek na minulost, ale též spojení se sebou. Plamínky našeho přítomného života hoří na místech, kde leží ti, co bývali jako my…

Vzpomínka na zemřelé a vztah k předchozím generacím jsou přirozenou součástí každé kultury. Už v dobách před křesťanstvím vzpomínaly pohanské národy v určitých dnech na své zemřelé. Jako příklad lze uvést slavnosti „Parentalia“, konané ve starém Římě mezi 13. a 22. únorem. Jednalo se o památku zemřelých příbuzných (parens – rodič), kterým se na usmíření u stolu vyhrazovala volná židle. První křesťané slavili, jak bylo v antice zvykem, výroční den smrti svých zemřelých. Ten den se nazýval „natale“, pohané jím rozuměli narozeniny zemřelého, křesťané den jeho úmrtí, kdy se narodil pro nebe, popřípadě den jeho pohřbu. V průběhu postupného šíření křesťanství nebyl důvod opouštět staré zvyky, které byly slučitelné s křesťanskou vírou. Úcta k zemřelým mezi ně určitě patřila. Existují doklady o tom, že již ve 2. století byly tyto zvyky, které národy převzaly za své pohanské tradice, doplněny modlitbou za zemřelé a brzy bývaly spojovány se mší svatou.

Svátek Všech svatých

Liturgický kalendář označuje 1. listopad jako Slavnost Všech svatých. Počátky jejího slavení sahají do 4. století, kdy se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků. Nejstarší zmínky o svátku mučedníků pochází od jáhna Efréma a od sv. Jana Zlatoústého. Velkého rozmachu nabyl kult mučedníků po skončení krutého pronásledování za Decia a Valeriána, když po osvobození církve se vzedmula vlna nadšení ze skutečnosti, že právě z krve mučedníků vyrostla církev. Zpravidla se mučedníkova památka slavila v místě, kde byl pohřben nebo kam byly přeneseny jeho ostatky.

V 7. století daroval byzantský císař Fokas papeži Bonifáci IV. římský pohanský chrám Pantheon. Ten byl 13. května 609 slavnostně zasvěcen Panně Marii a všem svatým mučedníkům. Papež dal do Pantheonu z katakomb převézt (údajně na 28 vozech) ostatky mučedníků. Na tuto triumfálně slavenou translaci (přenesení ostatků) vzpomínaly ještě texty staré mše k posvěcení kostela a 13. květen se tak stal dnem oslavy tohoto svátku. V dalším období byl jedním z hlavních šiřitelů slavnosti Alkuin, učitel Karla Velikého. Pocházel z anglického Yorku, tedy z prostředí blízkého dávné keltské kultuře. Samhain je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. To mohlo být příčinou snahy dát tomuto keltskému svátku křesťanský základ. Proto se všeobecně věří, že k přeložení slavnosti z 13. května na 1. listopad došlo pod anglosaským a francouzským vlivem.

Svátek Všech svatých neboli slavnost všech svatých připomíná všechny svaté, nikoli pouze ty, kteří byli oficiálně kanonizováni. Tento svátek slaví všichni křesťané – západní křesťanství slaví svátek všech svatých v tento den, tj. 1. listopadu, východní křesťané, kteří užívají většinou Juliánský kalendář slaví první neděli po letnicích. Většina západních křesťanů i Římsko-katolická církev navazují na 2. listopadu, na který připadá památka zesnulých.

Dušičky – Památka všech věrných zemřelých

„Duše zemřelých se vracejí na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou těch, které znávaly za života“.

Památku všech věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Podoba původní tradice souvisí s katolickou vírou v očistec, kam odchází duše zemřelých, aby se zde očistily od méně závažných hříchů. V den Dušiček tak mohly být tresty zemřelých zmírněny modlitbou nebo různými milosrdnými skutky. V lidovém prostředí pak postupy pro ulehčení údělů zemřelých duší samozřejmě nabývaly nejrůznějších podob. Lidé především věřili, že duše v tento den vystupovaly ze záhrobí, aby si odpočaly od svých útrap a navštívily své pozůstalé.

Rozšířeným zvykem bylo plnění lampy máslem. Ta se pak přikládala k ohništi nebo na okno, kde si duše zemřelých mohly namazat své rány způsobené pobytem v očistci. Ulevit jim mělo i sypání mouky do ohně. Pověra, která souvisí s tímto dnem, říká, že pokud o dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy.

Ve starých slovanských zvycích, udržovaných ve starších dobách, u nás místy ještě v 19. století, se na dušičkových hrobech k uctění nebožtíků symbolicky hodovalo, nebo se ponechal na hrobech díl pokrmu. Výzdoba hrobů byla na přelomu minulého století ještě velmi prostá. Hroby se ponejvíce obkládaly drnem nebo proutěnou ohrádkou. Kvítím se vysazovaly zřídka, a to jen takovým, které nevyžadovalo péči. Ve velkých městech se již na počátku 20. století zavedl prodej drátěných věnců z umělých květin. Dušičkové svátky bývaly také příležitostí k pietnímu uctění známých osobností veřejného a kulturního života, v devadesátých letech 19. století využívanému rovněž k manifestaci politických, vlasteneckých a národnostních postojů. Součástí vzpomínkových aktů bylo v té době vedle kladení věnců a projevů také rozvíjení praporů a sborový zpěv.

TRADIČNÍ ČESKÉ DUŠIČKOVÉ PEČIVO – V minulosti se v některých oblastech českého a moravského venkova peklo zvláštní pečivo zvané dušičky. Jím se obdarovávali chudí lidé, pocestní nebo žebráci.

½ kg mouky, 30g másla, 40 g cukru, 1 vejce, 2 žloutky, citrónová kůra, mléko, tuk na smažení. Vše vložíme do misky a zaděláme tužší těsto, které rozválíme a nakrájíme na menší obdélníčky. Vložíme na rozpálený omastek a osmažíme do růžova. Na závěr posypeme „dušičky“ cukrem.

Halloween & Samhain: Magický čas, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých otevírají

V 18. a 19. století proběhlo několik významných vystěhovaleckých vln, kdy se vydaly z Evropy do Ameriky statisíce Irů. Ti s sebou přinesli nejen svoji víru, ale i své zvyky a Halloween byl mezi nimi na prvním místě. Tradice Keltského Halloweenu, jako reminiscence evropského zvykového základu, dostala na novém kontinentě osobitý směr vývoje. Tradice spočívala předně ve zhotovení a vystavení lucerny. Lucernám se podle legendy říkalo Jack-o´-lantern. V souladu s tradicí se lucerna vyřezávala z tuřínu, brambor anebo z červené řepy. Přenesení svátku do Ameriky znamenalo změnu hlavního symbolu – namísto nedostupného tuřínu se v Americe druhé poloviny 19. století začala používat dýně. Postupem času se v Americe ze svítících dýní vyvinuly bizarní masky všeho druhu jako u nás o masopustu.

SAMHAIN – Je nejdůležitějším svátkem keltského roku, jímž Keltové začínají nový rok. Noc z 31. října na 1. listopadu slavili jako hranici mezi létem a zimou, sluncem a tmou, živými a mrtvými, hojností a hladem. Pohanský Nový rok je svátkem ohně a očistných rituálů a zároveň jediná noc v roce, kdy se svět živých a mrtvých propojuje. Samhain je spojený s ohněm a rituály. Je to magická doba, kdy přestávají platit zákony prostoru a času. Tento magický čas začíná 31. října se západem slunce.

Samhain je období, kdy bychom měli pustit vše, co nám již neslouží. Je to také čas, kdy máme příležitost podívat se na sebe z nadhledu, přehodnotit svůj způsob života a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu se svou duší. Posláním tohoto svátku je modlení za naše zesnulé. Tradičně se zapalovaly bílé svíce, které se postavily za okno a svým světlem odháněly vše zlé a dobrým duším svítily na cestu.

HALLOWEEN – Název Halloween je zkratkou spojení All Hallows´Eve, kterým se ve staroangličtině označoval předvečer dne všech svatých. Historie Halloweenu sahá k slavnostem Samhain, kdy Keltové slavili konec žní a příchod zimy, temnější části roku. Tradici vydlabávaných luceren (Jack-o´lantern) doprovází řada legend. Nejčastěji uváděná legenda vypráví o irském pobudovi a opilci jménem Jack.

…Jack se na Halloween opil tak, až se jeho duše rozhodla opustit tento svět. Ďábel vycítil příležitost. V ohnivém plášti předstoupil před Jacka a chtěl jej odvést s sebou do pekla. Jack s vykulenýma očima špatně skrýval strach. Pak mu v hlavě svitla naděje. „Ještě jednou se napiji, než půjdeme“, zašeptal. Ďábel se zavrtěl a neochotně souhlasil. „Jenže já …nemám peníze na zaplacení“, pokrčil Jack rameny. Pivo stálo celých šest pencí. Ďábel nejistě svolil, že se v mince promění. Opilec zaplatí poslední rundu a čert zase bude čertem. Jack chvíli pozoroval zlaťáky na špinavém stole. Páchly sírou. Zaplatil pivo a lačně se napil. Jednu penci držel v sevřené pěsti! Hospodský si ničeho nevšiml. Rychle zlaťák vhodil do měšce, který pevně zavázal. Ďábel byl v pasti. Pekelník hrozil, nadával i ječel! „Dej mi rok navíc“! zařval Jack. Čert svolil. Zachráněný Jack položil šest pencí na stůl a ďábel se mohl vrátit na svět. Zostuzený pelášil do pekla, kde se mu všichni vysmívali! Schovaný za kotlem čekal celý rok. Jack se dmul pýchou. Přelstil peklo! Rád ten příběh vyprávěl znovu a znovu. Rundy na jeho stole mizely rychleji než dříve. Čas plynul a rok se s rokem sešel, byl tu opět předvečer Všech svatých a ďábel si pro Jacka přišel. Jack se začal s ďáblem dohadovat. A jak se tak přeli, vyschlo ďáblovi v krku a potřeboval uhasit žízeň. Zrovna stáli pod stromem, kde rostlo poslední jablko. Jack dostal nápad, prý ať mu ďábel vyleze na ramena, pak na šťavnatý plod jistě lehce dosáhne. A tak se stalo. Ďábel vylezl Jackovi na ramena, ale ten mrštně vyklouzl a nožíkem, který měl schovaný v kapse na kmen stromu rychle vyryl křížek. Ďábel zuřil! Jack si prosadil svobodu bez dalších závazků k ďáblovi. Poté se Jack opět vrátil k alkoholu, kterému před dalším Halloweenem podlehl a zemřel. Do nebe ale pro mnoho špatných skutků nesměl a také ďábel ho do pekla nepřijal, vždyť mu slíbil, že už si pro něj nikdy více nepřijde. Na pomoc dal ďábel Jackovi rozžhavený uhlík, který ho měl provázet na cestě. Jack ho vložil do lampy z vydlabané řepy, která mu od té doby svítila na jeho věčné putování.

Bez ohledu na to, zda věříme v „kouzelnou noc“, jak se také noci Dušiček říká, zapalme svíčku jako vzpomínku na ty, kteří již nemohou být mezi námi. Je to den, kdy si připomínáme ty, z nichž jsme vzešli, všechny nám drahé. Tento magický čas, kdy se podle starých tradic pomalu stírá hranice mezi realitou všedního dne a světa mrtvých, vám může navrátit sílu, kterou vám mohou předat vaši předci. Uctěte tedy jejich minulost a připomeňte si jejich cestu životem, ať byla jakákoliv. Vděčnost za to dobré, co nám předali, i smíření a odpuštění toho, čím nás zatížili, to vše je nesmírně důležité pro naši pokojnou přítomnost.