V dnešní složité době, kdy na člověka běžně působí současně mnoho podnětů, je lidské vnímání vystaveno mnoha vjemům, na což lidská mysl není vždy připravena. Naše vědomí na dlouhodobé působení tolika vnějších vlivů není připraveno. Organismus reaguje stresem, frustrací a úzkostí, což jsou diskomfortní pocity, které patří mezi hlavní faktory přispívající k současné krizi duševního zdraví. Z hlediska psychohygieny je nutné se zklidnit, hledat cesty, jak se s těmito pocity vyrovnat. Jednou z možností, jak docílit zklidnění a usměrnění mysli, jsou meditační metody.

U tak mnohoznačného slova, jakým je „meditace“, se zdá hledání původního významu až nemožné. Budeme-li se držet konkrétního slova „meditace“ jako takového, dopátráme se pouze starších, často křesťanských či filozofických spisů, věnujících se rozjímání, uvažování, jakožto přesného překladu z latinského „meditativ“ – „úvaha“. Až s koncem 19. století se význam přenesl na různé východní duchovní pojmy, zejména z hinduismu a buddhismu. Tato „východní meditace“ se tak rozplývá ve více pojmech (dhjána, sati), původně z Páli, případně sanskrtu. Zajímavostí je, že v původních významech neexistuje užití slova meditace jako slovesa. Nemeditujeme, ale jsme ve stavu meditace. Meditace se v původním významu slova nedělá, ale pomyslně zve a vychází vstříc k tomu, aby se dostavila. Na druhém pólu stojí definice vyhlášených odborníků, nikoliv však vědců, ale meditačních guru, východních učitelů, kteří popisují meditaci jako stav harmonie s vesmírem, s okolím, se svým tělem, sám se sebou. Jde o stav ne-já, bez přání, bez toho, abychom někam šli, který nastává, když jsme tady a teď, jen jsme.

Poměrně kontroverzní Osho, kterému však nejde upřít přiblížení východního učení západnímu člověku, říká, že meditace otevírá oči, ukazuje, že existuje i něco jiného, než logické a racionální vnímání světa. Umožňuje nám vnímat realitu celostně. Ukazuje, že svět není tvořen a žit jen tím, co vidíme, slyšíme a racionálně vnímáme.

Meditace je v různých formách praktikována už 2500 let

V Botswaně lidé praktikují rituální tanec. Tito lidé věří, že tanec aktivuje energii umístěnou u kořene páteře a vytvoří zážitek na bázi extáze. Mnoho skupin na africkém kontinentu praktikovalo rituální tanec spolu s pokřikem k vytvoření pozměněného stavu vědomí. V šamanismu je svatým člověkem Šaman, který posvátným zpěvem dosahuje transu, a který nabízí své znalosti a umožňuje uzdravení. Toto je široce praktikováno v Severní a Jižní Americe, Indonésii, na Sibiři a v Japonsku. Původní Američané procvičovali formu meditace podobnou té, jakou měla v Japonsku shikantaza. V zenovém buddhismu není neobvyklé, že shikantaza (jednoduše tiché uvědomění, bez komentáře čehokoli, co se děje tady a teď) může vést ke stavu, kdy nepociťujeme rozdíl mezi sebou a vnějším světem, či mezi myslí a jejím obsahem.

Podle hinduistické filozofie a učení o józe existují jemné psychické smyslové orgány a určitá síla, nazývaná kundalini (hadí síla), umístěná u kořene páteře. V kundalinské józe věnuje meditující pozornost tomuto zdroji energie a díky koncentraci tuto energii probouzí. Pak se předpokládá, že energie cestuje po páteři přes šest center – čaker, ve kterých v každé fázi evokuje vyšší stav vědomí. Nakonec doputuje do sedmé čakry (korunní čakra) a meditující dosahuje stavu „dokonalého osvícení“.

Metody meditace se však neomezují pouze na náboženství na východě, nebo na oblasti „primitivnějších“ společností, meditace byla již v dávných časech součástí křesťanství. Příkladem nám může být citace Philokalia sv. Nila: „Ten, kdo si přeje vidět, čím jeho mysl doopravdy je, musí se osvobodit od všech myšlenek, pak je uvidí jako safír nebo nebeskou modř. Useber svou mysl od běžného toulání a kolování venku a klidně ji veď do srdce pomocí dýchání a opakování následující modlitby – Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! – ve spojení s dechem“. Mezi nejranějšími křesťany cvičili pouštní otcové tiché opakování „Kyrie eleison“, které jim mělo pomoci dosáhnout stavu „očištěné duše“. Tichou modlitbu opakovali mlčky po celý den, až se stala spontánní a instinktivní jako jejich dýchání. Praktiky křesťanů jsou v jejich mechanice nerozeznatelné od mnoha praktik, které nazýváme meditací.

V židovské Kabale se věří, že existuje několik úrovní reality s odpovídajícími úrovněmi vědomí. Většina z nás je omezena na nejnižších úrovních a žije velmi mechanický život svázaný rytmem svého těla a zvykem s malým vědomím naší existence. Skrze meditaci, podle kabalistického pohledu, jsme nejprve rozčarováni mechanickými hrami života a pak si vytvoříme základnu pro vstup do „vnitřního ráje“ (vyššího vědomí). Konečným cílem na cestě kabalisty je „devekut“ v němž jeho duše přilne k Bohu. Zde je už kabalista nadpřirozený světec, který unikl z řetězů vlastního ega a veškeré jeho chování je zaměřeno na to, aby sloužil Bohu.

Meditace a bdělá pozornost jsou lékem téměř na všechno…

„Přirozená léčivá síla uvnitř každého z nás je nejdůležitější silou v procesu uzdravování“. – Hippokrates

Meditace založené na vizualizaci se také zaměřují na rozvoj soucitu, láskyplnosti, radosti a rovnováhy/kvality, které jsou reprezentovány vizualizovanými obrazy božstev. Mnohé z těchto vizualizací zahrnují představu, že božstvo vysílá světlo soucitu všem vědomým bytostem, které jim poskytuje pohodlí a čistí příčiny jejich utrpení. Praktici také vizualizují své vlastní utrpení, které má být prostřednictvím takové praxe transformováno či odstraněno. Tímto způsobem meditace založené na vizualizaci božství explicitně kultivují zdravé emocionální kvality. Proto se také očekává, že vzdělávání v těchto typech meditace zlepší emocionální pohodu a emoční regulační dovednosti praktikujících. Vizualizace také mohou vyvolat vývoj nových kognitivních schémat. Svým opakováním mohou tato nová schémata nahradit původní, obvyklá schémata obyčejné bolestné reality.

Zhruba 90 sekund po zahájení meditace dochází ke zpomalení rytmu mozkové činnosti a objeví se alfa vlny. U zkušených meditujících mnichů se objevují dokonce theta vlny. Změny byly také prokázány v biochemických a fyziologických procesech hormonální aktivity, celého metabolismu a fungování orgánových soustav (vyšší činnost hypofýzy, štítné žlázy a ledvin, snížení hladiny kortizolu, zvýšení bílkovin, snížení tlaku, zlepšení u onemocnění srdce, zlepšení spánku), prokázala se i snížená spotřeba (cca 20 %) energie mozku. Co se týče změn fungování v mozku samotném, tak meditace má vliv na zpracování emocí – konkrétně zklidňuje činnost amygdaly. Meditující jsou údajně šťastnější, klidnější a vyrovnanější. Odpovídají tomu i daleko aktivnější centra mozku spojená s pozitivními emocemi – levý frontální lalok.

Zen buddhismus – „škola Buddhovy mysli“

Rozšíření buddhismu v Číně se neslo především v duchu mahájány, která znázorňovala praktickou filozofii orientovanou především na potřeby obyčejných lidí. Zatímco v jižních zemích Asie často zdůrazňovala nadlidské cíle, kterých obyčejný smrtelník není schopný dosáhnout za dobu jednoho života, v Číně se toto učení neslo spíše v pojmech harmonie a přirozenosti, které jsou dosažitelné pro každého. I z těchto důvodů se pak v Číně objevila řada buddhistických sekt, kde každá z nich odrážela své vlastní zkombinování buddhismu s čínskou tradicí. Jedna z nejdůležitějších byla sekta čchan (japonský „zen“ je odvozen od čínského pojmu čchan, který je opět odvozen od sanskrtské dhjány, tedy meditace). Historicky se proto na čchan/zen buddhismus můžeme dívat jako na směs buddhismu a taoismu. V současnosti jde o formu buddhismu, která v západním světě získala tu největší pozornost, a to především díky japonskému zenovému mistru Daisecu Suzuki. Velkou roli sehrála jeho kniha Introduction to Zen Buddhism (Úvod do zen buddhismu) z roku 1934, ke které napsal předmluvu Carl Gustav Jung.

Zen buddhismus hlásá, že všichni lidé jsou Buddhy od samého počátku a důvodem neuskutečňování své buddhovské podstaty je pouze nevědomost. Vzhledem k původní „buddhovské“ lidské podstatě je proto zen především aktem sebeobjevování. Známým faktem je také to, že učení zenu nemůže být uchopeno intelektuální myslí. Velká část zenu se proto zdá rozumově nesmyslná. V praxi zenového buddhismu jsou vedle meditace v lotosovém květu, známy především Kóany – paradoxní otázky prolamující pojmové myšlení a vedoucí k náhlému probuzení. Mniši zenu se řídí dost přísnými pravidly a podřizují se tvrdé disciplíně předepisované jejich mistry. Kázeň a přísnost se považují za prostředky k dosažení určitého cíle. V zen buddhismu jsou také velmi oblíbené různé verze řady obrázků nazvané Pasení vola symbolizující jednotlivá stadia duchovního výcviku nebo duchovní cesty.

Již po tisíce let starobylá védská písma a velcí učitelé meditace hlásí, že každý může začít meditovat. Není důležité, kolik máme let, problémů, nezáleží na tom, jaké máme fyzické či psychické predispozice, každý z nás může bez problému začít meditovat. Meditace nás transformuje a vytváří z nás stabilnější osobnosti.